Rozpoznání psychického upíra
První z nich je pocit zahanbující nedokonalosti. Kdykoli pocítíme jakousi nedostatečnost, měli bychom se porozhlédnout, není-li nablízku psychický upír- hlavně proto, abychom si uvědomili, kým v základu jsme (nebo nejsme). Jinak budeme plní obav z naší nedokonalosti, jež nás činí nehodnými života, lásky a prosté lidské úcty. Budeme se trápit obavami, že nejsme dost dobří, štíhlí, elegantní nebo dost sexy, budeme se cítit méněcennými.
Tento pocit je opravdový; ne proto, že bychom snad byli horší, ale proto, že z nás odsál trošku naší životní síly - té složky, která nám umožňuje vnímat naši vlastní krásu, nadání a naši cenu, a nám nyní zůstalo jen tolik, co už nestačí k udržení zdravého sebevědomí. Někdy je upír, který nás vysál, aktivován v jiné osobě, jindy je to upír, kterého si nosíme ve vlastní psýše.
Nedostatečnost můžeme pociťovat jako fyzickou únavu nebo psychické vyčerpání a přestáváme zažívat pocity svěžesti a šťavnatosti, vitality, plného a kypícího a proudícího psychického zdraví. Upírovo hltavé sání proměňuje naši svěží šťavnatost v šedivou seschlost, která je jen jiným způsobem vyjádření pocitu umenšení. Kdykoli zakoušíme tento pocit zahanbující méněcennosti, jsme obětí psychického upíra.
Každý, kdo zakusil tento stav psychické bezkrevnosti, ví, že je krajně nepříjemný. Proto se horečně snažíme doplnit, co jsme ztratili. Jestliže si však nejsme jisti tím, co to vlastně bylo, jsme nejspíš odhodláni doplnit to, co nám schází, jakýmkoli možným způsobem. Touha po opětovném dočerpání je druhým symptomem střetu s psychickým upírem a obvykle je pociťová na jako hlad po získání něčeho navíc.
Tento aspekt upířích muk je výstižně zachycen v románu Nosferatu (1979) od Paula Mo netta moderním převyprávění draculovského mýtu. Monette situoval svůj příběh do městečka Wismar, v němž vládnou moudrost a dokonalost. Jedním z prvních náznaků, které dostáváme o Draculově příjezdu, je vzedmutí této hladové touhy:
(Jonathan) dlouze políbil svou ženu, pak jí položil hlavu na své rameno ... jako by mu patřil veškerý čas světa. Rozhlédl se po prostorných pokojích svého rozsáhlého domu ... a pomyslel si: Nic jiného nepotřebuji ... Když bezstarostně procházel rušnými ulicemi, zastavil se u trhovce ... přívětivě ho pozdravil a vybral si kousek pečiva, máčeného ve smetanové polevě a ozdobeného čokoládou ... Dojedl pečivo, zálibně mlaskl a v odrazu, který mu poskytlo okno banky, si urovnal kravatu ... A náhle ucítil v krajině srdeční ostré bodnutí ... zůstal v něm velice podivný pocit. Položil ruku na peněženku, schovanou ve vnitřní kapse kabátu, a s dychtivým zachvěním si pomyslel: musím mít víc. (11-13)
Víc. Nehledě na to, kolik čeho už máme, nikdy toho není dost. Jelikož jsme byli vysáti z toho, co je pro nás opravdu důležité, naše žízeň po čemkoli jiném je bezedná. Cítíme se být hnáni k tomu, abychom konzumovali zboží, zážitky a lidi, jako bychom umírali hlady, jako by tyto náhražky životní síly nějak mohly vyplnit naši prázdnotu.
Přesně o tom zpívá v jedné své písni Madonna, konzumentka oslavované dravosti, ve filmu Dick Tracy z roku 1990. V této písni nám Materialistická dívka vypráví, jak se postupně propracovala z prosté chudoby až k požitkářskému nadbytku. Když tak vyjmenovává své nesčetné hmotné statky, uvažuje nahlas o tom, že publikum pravděpodobně předpokládá, že je se svým bohatstvím spokojena. Zdá se ale, že předpokládáme chybně, a Madonna uvádí náš bláhový předpoklad na pravou míru ujištěním o své neuhasitelné touze po dalším bohatství, lásce a moci. V opravdové ódě na vampyrizmus zdůrazňuje Madonna v každé sloce své písně její jednoznačný titul: "VÍC!"
Určitě není nic špatného na tom mít ambice a dosahovat cílů, ale toužení po víc v Monettovu románu a v Madonnině písni se od prosté lidské touhy zřetelně liší. Nerodí se z limitované ctižádosti, nýbrž z bezedné hanebné lačnosti, která nám signalizuje upírovu přítomnost. Cítíme-li, že musíme vyplnit díru naší zahanbující nedostatečnosti a zároveň nejsme s to artikulovat, co má být mírou onoho dost při jejím naplňování (když jedinou kvantitou, která se zdá být schopná našeho vykoupení, je neurčité víc), potom jsme se stali obětí psychického upíra.
Zdroj: Barbara E. Hort - Nekalé vztahy, nakladatelství Eugenika
Komentáře
Teď kdybych měla vysvětlit pojem sobectví, ukázala bych vám svoji matku. Pořád jsem si nalhávala, že to není tak hrozné, nebo že moc rozumu nepobrala, tak si neuvědomuje jak mě zneužívá.
Až když mě začala vydírat dědictvím, odstříhla jsem jí. Strašně se mi ulevilo, mám energie na rozdávání a lituji, že jsem to neudělala před 15 lety.
ale fakt je že sestra na mě zkouší vylejvat si svoje neúspěchy a to by taky mohl být druh upíra......tím asi taky saje co?když krizituje a mentoruje ...
ale fakt je že sestra na mě zkouší vylejvat si svoje neúspěchy a to by taky mohl být druh upíra......tím asi taky saje co?když krizituje a mentoruje ...
Tvé psaní je nepříjemné, jsi takový psychický upír. Obviňuješ druhé a sám jsi hloupý.
Tvé psaní...Pravdivá slova nebývají líbivá, líbivá slova nebývají pravdivá. Tao Te Ting. Ano, jsem dost drsný, přiznávám, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Nejsem psychický upír, nemám potřebu čerpat energii z lidí. Upřímně, moc jí nemáte. Jak kdosi tady napsal, buďte tvrdí, jen ukazuji styl, jak to funguje.
Tvé psaní...Asi jsi chtěla napsat, že čtení toho co napíši je nepříjemné, ne mé psaní je nepříjemné. Jsem hloupý? Neuvěřitelně. Chytrák spadl do propasti, kterou mu předtím hloupý laskavě ukázal, protože to byl jeho přítel.
Asi to máš dost těžký a tady si dodáváš sebevědomí. Tak ať ti to vyjde. Čau.
proto tě nikdo nebude poslouchat , zůstaneš se svými výlevy sám.....lidi od tebe utíkají upíre....
A rozeznávej lidi: Já není Hana (Hanka).
Tvé příspěvky vyzařují obrovskou energii? To jsi vzal kde? Hněv ano,že ti lidi nezobou z ruky.Takovému ztroskotanci.
Co se týče Astrálu, popírat věci taky není řešení. Jeden mocný vojevůdce řekl, dobře poznej svého protivníka, protože lidé se bojí pouze věcí, kterým nerozumí.
Gnostik je člověk, který hledá zážitek Boha a upřednostňuje to před mrtvými církevními rituály, proto byli pronásledováni katolickou církví. Např. Kataři.
Minerály vyzařují energii, což pochopí pár lidí, kteří mají základní znalosti fyziky a biologie druhého ročníku, není to sugesce.
Jinak díky, že píšeš kultivovaně a s diakritikou, je radost to číst. Nikdo není imunní vůči lichotkám, je to nejsnadnější způsob, jak lidi manipulovat. Ale lidi radši uráží a snižují se, protože je to sexuálně vzrušuje a evidentně neznají lepší způsob, jak se zbavit svého nahromaděného hněvu.
Psychický upír dělá to samé, mlží a lže, překrucuje pravdu, říká miluji tě a potřebuji. Přitom říká, miluji jen sám sebe a chci tvou energii a ty a tvůj osobní život je mi úplně u prdele. Každý kdo se vymanil z vlivu psychického upíra tohle pochopil.
Omlouvám se za velmi vysokou úroveň agresivity svých příspěvků, ale energie rubínu se mnou velmi cloumá.
Škoda, že tu tak vyzdvihovanou inteligenci nemáš.
Cloumá s tebou jen vlastní sobectví, ale to tě věkem přejde.
Mně se právě líbil příspěvek Hanky, která psala, že musela v prvé řadě přestat lhát sama sobě. Přestat ve své hlavě omlouvat svoji sobeckou matku a konečně našla sílu jí opustit.
Prošla jsem něčím podobným, jen to byla sestra - sobecký parazit.
Kdo si lže sám sobě, moc si tím ubližuje. Bohužel to někdy trvá roky, než si to uvědomí, co se vlastně děje.
Takže rada: přestaňte si lhát.
Máš pravdu, červený granát je síla a je-li do něj magicky vložena informace a energeticky aktivován, pak je to silný manipulační "zmetek" (mám bohužel prožito - celý den mimo na příkaz někoho), protože nikdo nikdy neví, co s kterým kamenem kdo dělal.
"Najdi sílu v sobě" je impuls nikoliv návod. Ten už si každý objeví sám, protože nejsou dva lidé, kteří by žili stejný život. Jen se potřebuje rozhodnout, bez vlastního rozhodnutí se nic dopředu nepohne.
O kritice ostatních - co vysíláš, to sklidíš, pro tebe může být dobré poznání, že není vše tak v pořádku, jak by sis u sebe představoval. Jestli to zatím nevidíš, budeš vidět chybu spíš v těch druhých
Mám za sebou prožitek falešné pozitivity, kdy se věci omlouvají nebo zlehčují, v člověku naopak vzrůstají pocity viny a zůstává nedobrovolně na místě
Člověk si opravdu musí sundat růžové brýle a přestat snažit se sloužit někomu, kdo jeho pomoct vlastně ani neocení, protože ji považuje za samozřejmost.
Je to těžké, moc těžké, protože asi každý by chtěl být všemi oblíbený a milovaný. Ale takhle tento svět zatím nefunguje, ale třeba jednou bude.
Má zafixovanou svoji pravdu. Ve své hlavě si to udělala tak, že úplně obyčejné příběhy z rodinného života si přizpůsobila k obrazu svému.
Ještě před rokem mi byla schopná vyprávět příběhy o mém sourozenci, u kterých jsem osobně byla, ale ona je měla upravené do své lživé podoby, že sourozenec z toho vyšel jako opilecká troska, dělající jí ostudu. Když si po mém upozornění uvědomila, že jsem na dotyčné akci byla, kde sourozenec pít ani nemohl, protože dělal příbuzným taxikáře, hodila to do autu s tím, že nic nevím a zavírám oči (?).
Poté pravidelně sehraje scénu zvanou "Umírám" a drží se někde vlevo, kde tuší srdce a kňučí: už dost, nemůžu dýchat a začne vydávat různé zvuky (vždy jí to okamžitě přešlo, když jsme odešli z místnosti a nechali jí ať si hraje to divadlo pro sebe). Nebo uteče ven, klidně utíkala i do mrazu v tričku a čekala, že budeme mít strach. Když jí nikdo nešel hledat - poslední roky už nikdo, byla uražená a naprosto příšerná. Další dny se jen soustředila na to, jak co nejvíc ublížit. Teď, s odstupem, když to píši, už se jen usmívám.
A když jsem řekla to ALE (ale samozřejmě tě odvezu na hrob, i když se mi to nehodí) byla šťastná, protože věděla, že mi překazila rodinné odpoledne.
Takže "Ráda ti pomůžu, ALE už mě to nebaví" byla pro moji matku výhra, ne prohra. Potěšení, že dělám něco co mě nebaví, co dělat nechci, ale kvůli ní to opět udělám.
Pro mě je závěr jediný: žádná ALE.
- Odpovědět
Pošli odkaz