Reklama

Měl bych se změnit! aneb Paradoxní teorie změny v psychoterapii a v životě

Někdy máme pocit, že bychom se měli změnit, nebo říkáme druhým, že by se měli změnit. Podobně slýchám od svých klientů a pacientů: Musím se změnit, Chtěl bych pomoci se změnit. Zdá se, že v pozadí těchto představ (až tlaků) je naše mechanická představa o psychice a také o jakémsi ideálu.

Jsme zvyklí se na svět i na sebe dívat očima výkonu a důvěry v naší aktivní roli. V mnoha oblastech to má své opodstatnění. Když chceme dosahovat v něčem lepších výkonů, musíme se o to snažit, zapojovat vůli, trénovat. Takže např. když chceme (i třeba v rámci psychoterapie) získat nějaké dovednosti - zlepšit schopnost komunikace, prosazení se, zkusit nějaké nové chování, zbavit se zlozvyku, může nám pomoci náš aktivní postoj, snaha, pevná vůle, nácvik. To se týká relativně dobře ohraničitelných forem - např. nějaké dovednosti nebo určitého chování. Ale těžší už je měnit aktivně něco, co je komplexnější povahy, je spjaté s naší osobností, dlouholetým vývojem - např. povaha, charakter, preference, způsob vztahování se k druhým lidem a světu. To však neznamená, že bychom měli rezignovat na možnosti změny a zlepšení. Ale mechanismus možné změny může být jiný.

Arnold Beisser (1970) toto popsal ve své „paradoxní teorii změny“. Podle něho ke změně nedochází, když se někdo snaží změnit nátlakem, když se snaží být tím, kým není. Ale změna přichází, když se jedinec stává tím, kým je, když si dovolí být v kontaktu s tím, co je. Čím více člověk o změnu usiluje, tím méně se mu daří. Předpokládá, že uvědomění a kontakt s tím, co je, navozuje změnu přirozeně a spontánně. Zdá se, že je důležité být nejprve co nejvíce na své současné pozici a teprve hlubším uvědoměním si toho, jaké to je, jak se to děje, jak to k nám patří, se můžeme eventuelně posunout ke změně. Ta však nepřichází „zvenku“ (snahou o něco, kým nejsme), ale „zevnitř“ (uvědoměním si toho, jak svojí současnou situaci vytváříme). V psychoterapeutickém směru a přístupu Gestalt terapie, která se o tuto „paradoxní teorii změny“ opírá, nepodporujeme klienty a pacienty v tom, aby na sebe „tlačili“ ve směru nutnosti se změnit, či abychom my, jako terapeuti byli vykonavateli této změny. 

Jako psycholog a psychoterapeut mohu na základě praxe říci, že nejčastěji dochází v terapii k posunům tehdy, když si klienti dovolí se zastavit, slyšet sebe, pocítit svoje skutečné potřeby a potom si uvědomit, co vlastně chtějí. Do té doby se většinou snaží o něco, co jim samotným není jasné a uniká jim. Většinou je to neurčitý obraz o tom, že jsou s něčím nespokojení a jaké by to bylo, kdyby byli jiní, lepší. Takže potom dojde během terapie mnohdy paradoxně k tomu, že se mohou více přijímat takoví, jací jsou a méně na sebe „tlačit“. Zdá se, že mnoho z toho, co tvoří naší nepohodu, je spjaté s tím, že se nepřijímáme, máme pocit, že si mnohé nezasloužíme a dokud nebudou věci jinak, než si představujeme, tak nemůžeme být šťastní.

PhDr. Jaromír Chrášťanský

Reklama

Reklama

Komentáře

Reklama