Pohádky v naší duši III - O Popelce
Pohádka "O Popelce" je notoricky známým příběhem. Z pohledu, který jsem naznačil v předchozích "Pohádkách v naší duši", je to příběh vývojový, ale i mytologický, každopádně velmi romantický.
Bylo, nebylo, v jednom domě žije mladá dívka - naše hrdinka, nad kterou drží tvrdou ruku macecha a dvě nevlastní sestry. V některých verzích pohádky je s nimi i otec, ale ten je velmi slabý a do děje v podstatě nezasahuje. Všechny sestry touží jít na královský ples, kde si má krásný princ vybrat svou nastávající, ovšem macecha (zlý osud, mocnější soupeř) to Popelce nechce umožnit a vymýšlí pro ní nesplnitelné úkoly. Protože je však Popelka čistého srdce, dostává se jí pomoci od Přírody v podobě holubů či mravenečků, kteří dokáží oddělit rychle "zrno od plev" - rozlišit to podstatné od nepodstatného (takovou pomoc bychom asi občas potřebovali všichni). Navíc měla Popelka k dispozici další obrovskou pomoc v podobě daru z jiného světa (v některých verzích od víly) v podobě tří oříšků. V každém z nich jsou jedny krásné šaty na ples. Oříšek jako zárodek nového života dává Popelce - dívčí duši, kouzelnou proměnu z ušmudlané služtičky v krásnou princeznu. Má to však háček - neoblomná půlnoc všechna kouzla ruší, takže Popelka, která je na plese hned od počátku jednička, musí vždy princi uprchnout "včas". V době, kdy Popelka získává pozornost a srdce princovo, není ještě čas pro skutečné sblížení, pro svatbu. Hrdinka musí zůstat ještě skryta, dokud si ji princ sám nenajde a nepozná ji.
Pohádka je příběhem o dívčí duši, která až díky lásce a za pomocí darů prochází proměnou z Popelky v princeznu. Tyto dary v pohádce jakoby spadly z nebes, ale nebylo to náhodou nebo štěstím po té vší smůle s macechou a sestrami. Všechny nástrahy, pomoci a šťastná setkání můžeme v mytologické rovině příběhu chápat jako vnitřní proces sebeobjevování člověka.
Pohádka má však přinejmenším ještě jedno poselství, které mě osobně připadá velmi problematické. Příběh vypráví o dívce, která byla pokořována, trpěla, ale trpělivě čekala. Jejími hlavními vlastnostmi byla trpělivost, dobrota, pokora - a obrovská pasivita, se kterou vše snášela. Až když přišel do jejího života zázrak v podobě tří oříšků, začala přemýšlet o jiném osudu. Když se ovšem objevily překážky v podobě macešiných úkolů, beznadějně čekala na další zázrak, který by jí s úkolem pomohl. A dočkala se - pokorně čekat se tedy vyplatí. Další zádrhel přichází na plese - před půlnocí musí utíkat, protože takovou, jaká opravdu je, by ji princ přeci nechtěl. Tedy, alespoň tak si to myslela. Ovšem opět se jí vyplatilo čekat (to v tu chvíli samozřejmě netušila, ale příběh toto sám potvrdil). Princ poznal, že je výjimečná a přišel ji zachránit.
V psychoterapii se někdy mluví o Popelčině komplexu. Myslí se tím životní přístup dívky (s jistými modifikacemi by to šlo použít i na chlapce), která pasivně trpí ve světě, který jí nepřeje, a čeká, až v ní nějaký princ pozná princeznu a zachrání ji, osvobodí. Naposledy jsem tento příběh slyšel v podobě snu, který vyprávěla jedna třináctiletá dívka: "Zdálo se mi, že jsem v nějakém davu lidí, asi na tržišti někde ve staré Indii. Kolem jede princ se svou družinou a v tom davu si mě všimne, vezme mě s sebou a vezme si mě za ženu."
Potíž je v tom, že málokdo s takovýmto životním postojem se svého štěstí dočká. Ruku v ruce s pasivním utrpením a očekáváním jde také netrpělivost a vnitřní agrese, vždyť ten princ už tu měl dávno být!
Pohádka O Popelce je krásný romantický příběh s mytologickými prvky a tedy i hloubkou, ovšem jako životní postoj je to iluze, která štěstí obvykle nepřináší. Co si o tom myslíte vy?.
Jan Kulhánek
Komentáře
Otec, pokud v nějaké verzi byl, byl pasivní a slabý od začátku děje do konce - stejně jako Popelka...
Znám jeden příběh skutečný. Byla jedna dívka, přala si jako každá, v jejich letech, potkat toho pravého. S lítostí a přibývajícím věkem však přestala, tak usilovně hledat a snažila se své hledání nahradit prací, která jí uspokojovala a tak trochu jí pomáhala nemyslet na svá přibývající leta a nenalezení vysněného. Pomáhala mnoha lidem, aby splnili své sny a sama z toho měla velkou radost, když vše vycházelo tak, jak si ten dotyčný přál. Né však na darmo se říka "za dobrou na žebrotu", tato dívka byla i přes všechno své usilí od těch lidí vyhozena a neměla nikoho a nic co by jí pomohlo žít dál...ale také se říká "co tě nezabije tě posílí" nebo "pokud si něco moc přeješ, tak celý vesmír se spojí, aby ti pomohl"...Vše se obrátilo v dobré a ta dívka najednou viděla, že tím, že byla vyhozena získala strašně moc, protože nežila svůj vlastní život, ale stále vyplňovala život někoho jiného...
Člověk by se měl hodně dívat kolem sebe, aby došel tam kam sám cítí, že chce jít...i kdyby tím získal jen zkušenost.
Když ale teď přemýšlím nad osobou, která Popelce donesla oříšky, tak to byl jako by posel, který jí naznačil cestu...a pak už se jen rozjel ten kolotoč štěstí, které si Popelka zasloužila. Ale mohlo se přeci stát i to, pokud by jí to nebylo přáno, že nikdy nezjistí co v oříšcích je, kdyby jí nikdy nespadly na zem. A taky by se mohlo stát, že by jí ty oříšky spadly na zem o měsíc později a princ by už mohl být ženat...ale protože si to přála tak moc, tak se jí to splnilo...Krasné snění bez žádných ALE Vám všem přeje Deep...
má bezvadnýho kluka a nereknu jakýho vybysteto vikecaly vsem tak tohle nejde
Mám ale jednu poznámku k popisu príbehu. V podstate rozprávku poznám tak ako ju charakterizoval aj autor článku, avšak viem aj to, že spomínané tri oriešky priniesol Popoluške práve jej otec, vracajúc sa z ciest.
Myslím že je to veµmi dôležitý moment.
Popoluškin otec bol síce voči macoche a nevlastným dcéram bezmocný, ale v konečnom dôsledku to bolo práve on, kto umožnil Popoluške duchovne vyrásť a získať si srdce princa.
- Odpovědět
Pošli odkaz