Depersonalizace,derealizace -život jako

Ahoj ta trpim panickou poruchou,taktiez derealizaciou a depersonalizaciou,vsak to vsetci poznate co tu chodite.Trpim nou uz rok aj pol.S casti je to moja chyba lebo predtym som bol narkoman,zavisly na pervitine a extaze.Ale uz som z toho vonku abstinujem.Mam 21 rokov a beriem Cipralex a Rivotril.Chcem sa spytat ci tieto lieky neposkodzuju vnutorne organy a ake mate s nimi skusenosti ty co ho beru dlhsie.Bral som 10 mg Cipralexu a 2 mg Rivotrilu ale psychiatricka mi to musela zvysit na 15 a 3 mg.Za ten rok aj pol som bol asi desat krat na pohotovosti lebo som myslel ze idem zomriet,mal som pocit dusnosti trpnutie pri srdci smad (žizeň),trpnutie ruk a noh.Viem ze su tieto lieky navykove skusal som ich vysadit ale citil som sa hrozne.Prosim odpiste mi ty co maju s tymto viac skusenosti hlavne s tymito liekmi mozete mi naposat aj na mail dad17"zoznam.sk Ďakujem tym čo mi odpisu

sedím teď u svého PC a píšu tento příspěvek nebo se mi to všechno jenom zdá ?

Špatný zrak? To mě zajímá. Jak to myslíš?

cau lidi neboj te se DP/DR je to jenom picovina ktera nam otravuje zivot.pricinou derealizace muze byt jenom spatny tok energie v tele tim myslim ze mate zablokovany naky svaly v tele.a nebo mate jenom spatny zrak dojde te si na ocni.a bude to dobry.ja mel DP/DR 3 roky a odeslo to samo stejne jako to prislo.tezko se to rika vim ze to neni jednoduche ale skus te na tu bestii nemyslet najdete si spriznenou dusi a vykecejte se stoho.drzim palce zatal

Ahoj!!
Dostal jsem od sveho lekare lek cypralex v kombinaci se zyprexou.. Ma nekdo s temito leky zkusenosti a zda je to vhodny lek na DP/DR?? diky za odpoved..

Děkujeme za Vaši otázku.
Rivotril (clonazepam) patří mezi benzodiazepiny a tato skupina léků má širší využití, mj. také především díky svým anxiolytickým účinkům.
Kombinace benzodiazepinu a SSRI pro léčbu depersonalizace je doporučována v odborných zprávách a byla ověřena také praxí. Viz situace kolem roku 2001 , kdy na diskusních fórech reportovalo několik osob uzdravení po Klonopinu a Celexe (=Rivotril+Citalec).
Letáky k Rivotrilu opravdu uvádějí snad jenom využití pro léčbu epilepsie. Navíc jak už to u létáků a lékařů bývá v případě benzodiazepinů a jim podobných, nezdůrazňují dostatečně potenciální návykovost těchto léků. Tzn. ani nutnost nasazovat a vysazovat velmi pomalu.
Toliko instantní automatická odpověď autopilota. Na další dotazy může odpovědět přímo má osoba ve více osobním módu. :)

Zdravim Vás přátelé ,
chci se zeptat Michala , zakladatele této rubriky kde nebo jak se dozvěděl , že na DP/DR má největší vliv nebo účinek právě Rivotril a Citalec. Citalec bych ještě bral (deprese , uzkostné stavy atd. ) , ale Rivotril , který se používá a bere na epilepsii !!?? Je to jen má zvědavost.Děkuji za odpověď.

Radime, krabička Citalecu by ti nepomohla, ten se musí brát dlouhodobě a to jistě víš.
Běž si pěkně za doktorem, napíše ti to a budeš mít klid.

píšu pro Wendy.
To, o čem píšeš, jsem v práci prožívala taky. A všechno, i ty koně na taxisu atd. Dnes už jsem v důchodu a opravdu si užívám života. Zbavila jsem se všech hloupých slepic, které jsem během života musela snášet. Ale po svém. Prostě jsem nesdílela s nimi jejich víkendové pečení a nadávání na manžela. On ostatně pracoval blízko mě, znaly ho, tak jsem prožila většinu života v zaměstnání. Měla jsem vždycky svůj život mimo toto dění. A s tím si vystačila i v práci. Zatím co ony si švitořily o všem možném, já se učila v pc atd, bylo to různorodé. Zajímavé bylo, že když měla skutečně některá velký problém, byla jsem to já, komu ho svěřila, připl.chtěla radu. Věděla, že to nepovím nikomu a budu se chovat, jako by mi nic neřekla.
Wendy, jestli se ti v práci líbí, musíš to umět překonat. Musíš být ráda sama se sebou, být nad ně povznesená. Líp se toto zvládá ve smíšeném kolektivu, kde jsou i muži.
Jednou se stalo, že náš kolektiv žen šel navštívil jednu na mateřské. Další den pomlouvaly a rozebíraly, co tam prožily. Vyprávěly ostatním, co se tam jedlo, co dělal a říkal její manžel apod. zbytečnosti. Já mlčela a dál si pracovala na svých úkolech. Jedna to nevydržela a přímo mě oslovila, co na to říkám. S úsměvem (protože v té době už jsem byla povznesená nad jejich řeči) jsem jim řekla tvrdou pravdu. Že mi z toho vyplývá, že bych je nikdy k sobě nepozvala domů. Jejich reakce - beze slov se rozpustil sněm, šly taky pracovat. Nikdo z nich se na mě nezlobil tak, abych to dál pocítila. Myslím, že mě měly i docela rády. Víš, důležité úplně nejvíc je - být si jistá tím, co děláš, jak se chováš, jak se oblíkáš atd. být si jistá, že vždy to svoje bys dokázala obhájit. Není to snadné, ale jde to, když nechceš jít s hloupým davem. Mě se to ve tvém věku už dařilo, tak ti moc držím palce. Nepřetvařuj se, to v tobě dělá jedině zmatky. Víš, mě se to dnes už zdá velice jednoduché, jedu si tak svou cestou a vím, že to je ta správná cesta. On se někdo najde, kdo tě s tímto bude mít rád, mám kamarádky tři, které mě takovou znají, ani ony nejsou ty pověstné slepice. A to je víc, než jakýkoliv kolektiv. Buď vždy správná, spravedlivá, spokojená, ono se ti to nakonec v dobré obrátí, můžeš mi věřit.
Hezký zbytek víkendu!

Za všechny depersonalisty bych chtěl popřát Václavu Klausovi k jeho znovuz-vole-ní do funkce . Jsme duševně choří a proto vám vyjadřujeme naši plnou podporu.

Připomínám všem, kdo vědí i nově příchozím, že mimo toto nepříliš aktualizované fórum existuje blog o depersonalizaci (se spoustou témat a zkušeností lidí postižených DP/DR) na adrese http://blog.depersonalizace.info/ kde je k dispozici i online diskuse (konkrétně na adrese http://blog.depersonalizace.info/diskuse.html)

Ahoj Lauro, asentru jsem dostala od obvoďáka. Já vím, že by bylo nejlepší odejít ale nechtěla bych to řešit "útěkem". Práce mě moc baví a kvůli ní bych to chtěla se sebou vyřešit. Myslím si, že je chyba na mé straně. Neumím se zařadit do davu. Nejsem moc společenský člověk. Asi si moc připouštím život kolem sebe. Brečím když padají koně na taxisu, nemůžu spát ze zabíjení zvířat, nechápu bezohledné chování sousedů. Nemůžu se se spoustou věcí vyrovnat a moc si je beru. Zkoušela jsem si vysvětlit, že je taková doba ale nejde to. Mám hodně pevné rodinné zázemí s manželem si perfektně rozumíme a tvoříme sehranou dvojku. Moje okolí ví, že jsou pořád v pohodě. Nedovedu si představit, že bych se před nima sesypala jako domeček z karet, že mám takovéhle stavy. Nevím kde začít, prášky ani alkohol to nevyřeší. Myslím si, že bych se potřebovala v hlavě přehodit na jiné myšlení o světě. Nejvíc to na mě právě dopadá v práci. Tam si to nejvíc uvědomuju, že jsem tam jak páté kolo u vozu když v kolektivu nerozebírám, co jsem přes víkend upekla a nenadávám na manžela.

Ahoj Wendy, když bereš asentru, tak jsi už asi odbornou pomoc vyhledala, ne? Pokud ti atmosféra v práci opravdu nevyhovuje, možná by stálo za to zkusit si zvýšit sebevědomí a najít si jinou. Od nás z práce odcházela i paní po padesátce a našla. Ale je to asi těžký...chápu, já sama jsem v práci spokojená, práce mě baví, ale ta atmosféra je tam taky někdy hrozná, málokdo tam vydrží, pracovníci se mění tak po roce. L.

Ahoj, ráda bych slyšela váš názor, nevím jestli jsem jenom zhýčkaná nebo potřebuju odbornou pomoc. Je mě 44 let. Mám super rodinu, zdarvé bezproblémové dcery, ve vztahu nic neřeším a jsem spokojená. Před 3 lety jsem změmila zaměstnání. Moje práce mě baví. Kamenem úrazu je ženský kolektiv. Nastoupila jsem do kolektivu, který spolu pracuje cca 15-20 let. Jsou jenom a trošku starší než já. Navzájem se strašně pomlouvají, je to na denním pořádku.Pomlouvání střídá šuškání. Jedna o druhé řekne za záday, že je nemožná kráva, v zápětí si od ní nechá donést svačinu a děkuje jí jak je skvělá. Snažila jsem se tomu pořizpůsobit. Nejde to. Vnitřně s tím nejsem ztotožněná. Jakýkoliv náznak vybočení z řady není možný. Práce mě baví a netroufám si v tomto věku hledat nové místo. Vím, že na mě nenechají nit suchou i když se na mě usmívají. Snažím se být 24 hodin dokonalá a spokojená. Vnitřně to ale nezvládám. Začala jsem brát asentru. Pravidelně piju víno. Neopíjím se. Kolegyně mě připadají jako hloupé slepice. Baví se o směšných a banálních věcech. Připadají mě jako 14ti leté puberťačky a né jako dospělé ženské.Nesnáším je. S kolegyní v kanceláři se jenom zdravíme. Moje komunikace s nima je většinou přetvářka. Nemumím nad tím mávnout rukou.

ahoj, hladam radu. stavy dp/dr mam cely zivot, od kedy si pamatam (bolo super objavit, ze to nie je len moja "divnost", ale ze to ma meno a prezivaju to aj ini ludia), tiez obcasne depresivne stavy, zachvaty uzkosti atd.

teraz mam 17, nikdy som nebola u psychologa/psychiatra, z mojich stavov som unavena, vnimam ich ako problem, casto mam strach o svoj zivot (dpdr+uzkost=samovrazda, prip. nejaky iny cin, ktoreho dosledky si vobec neuvedomim) alebo z toho, ze moja neschopnost vnimat realitu ma o nieco oberie, o nieco pridem, premrham.

bojim sa ale so sebou nieco robit, vrtat sa v sebe, necitim sa na to teraz pripravena. mam pocit, ze teraz nechcem chodit na terapiu ani brat lieky, pritom sa bojim, ze je to iracionalny pocit prameniaci z "chorych" (tym myslim skor deformovanych/deformujucich) casti mojej osobnosti, nejaky sklon vyhybat sa veciam, alibizmus...

na druhej strane sa ale v sebe vrtam, analyzujem svoj pocity/prezivanie sama. odkedy som sa v sebe zacala hrabat, zintenzivnili sa moje problemy s prijimanim potravy, takze teraz som okrem ineho aj bulimicka, mam extremnejsie vykyvy nalad, depresivne, uzkostne stavy, sebapodcenovanie, rozne cudne afekty (extravagantne spravanie v (spolocenskych) situaciach, kde sa necitim pohodlne a.p.) vela sa smejem, rozpravam, robim kopu hluku... mam z toho vsak dobry pocit, vnimam to ako oslobodenie nejakych mojich vnutornych tendencii, pride mi to riskantne (veci, co v sebe objavim, vacsinou nie su pekne - vid. bulimiu, sebanenavist, depresiu -), ale uzitocne.

mam vela pochybnosti.

zaujima ma, ake su vase skusenosti. ako svoje stavy zvladate? ako vidite dpdr? ako sa vam zije? snazite sa vyliecit? pomohli vam lieky alebo nejaka terapia?

jeste uvedu jeden odkaz na ktery jsem narazil (tykajici se meditace) - bohuzel je to v anglictine. Jde tam o to, ze nejaky typek se ucastni nekolika denni intenzivni meditace (tozn. meditace od probuzeni do usnuti), ktera u nej po par dnech vyvola totalni depersonalizaci. Mimochodem to popisuje jako totalni hnus, vlastni neexistenci nebo zkusenost horsi nez smrt........... No ale jde o to, ze mu jeho mistr rekne at ten stav neprikrmuje (chapu to tak, ze o tom nema premyslet, rozebirat to, proste to prijmout) a nazve to "knowing" - poznani?? a ze to proste odezni. Tak tedy typek dostane za ukol dal meditovat a po par dnech se vse vrati do normalu - opet citi sve ego, jen jaksi ve slabsi podobe. Jen bych chtel nadhotit tema obsesniho mysleni, ci jinak receno - vtiravych myslenek, problemu, kterym vetsina postihnutych depersonalizaci (vcetne me) trpi a meditace, kde cilem je zbavit se veskerych myslenek a venovat se pouze pritomnemu okamziku - nechat mysl odpocinout. Tak to jen takovy muj postreh. Jak se zda, budhiste si stav depersonlizace vyvolavaji casto a s oblibou::))))) a pokud je ten pribeh pravdivy, tak se z nej i v pohode dostanou:::::))))))))))))))) Ma tady nekdo zkusenost s meditaci?? P.S. ten odkaz je: http://www.cs.ru.nl/~henk/BP/bp1.html a pokud se vam to nechce cist cele, tak sjedte jen ke kapitole DISGUST.

Ahoj, zdravim vsechny. Mel bych dotaz na Ivana.Zkousel jsi nekdy meditaci?

Prosím, neseženu u někoho krabičku CITALECu a RIVOTRILu??
Já trpěl DP/DR před pár lety a vypadá , že se to začíná vracet.K doktorovi už nechci!!!.Nezbylo Vám prosím někomu něco??
Moc děkuji.

Dakujem Maty, za to EFT, ja to urcite vyskusam!

Bola som prekvapena ze tato diskusia sa datuje uz od roku 2002.. ja mam depersonalizaciu/derealizaciu uz asi tri stvrte roka a bohuzial tomu davam za vinu chodenie k psychologovi a sprtanie sa vo mne a dalsie okolnosti potiaze v praci a v sukromnom zivote.. ale co chcem povedat je, ze som stastna, ak sa to takto da nazvat pri tejto poruche, lebo konecne viem, co sa so mnou deje, a ze to vobec ma aj meno! myslela som si ze mam nejaku latentu resp. vynimocnu depresiu bez zvycajnych depresivnych symptomov, ktoru este nikto neobjavil, lebo normalne jem spim a neplacem doma zavreta.. a ak som o tom niekomu z rodiny povedala, len na mna pozerali a snazili sa to zlahcit ze to nic nie je a prejde to, lebo som unavena teraz. ale ten pocit, ze som v bubline a za sklom, ludia na mna hovoria, ja ich pocuvam ale necitim, necitim ich auru, auru budov, hor, svojho okolia, to sa neda len tak preluskat, to cloveka raz za cas polozi.. hlavne ked vie, ake to bolo predtym krasne a jednoduche. :(

tak dam vediet ako som dopadla! tuto v UK tieto kurzy robia tiez nastastie. normalne sa mi zlepsila nalada, dnes rano som totiz kvoli tomu preplakala pred priatelom asi hodinu, potom som si sadla za pocitac, ze tu dopekla musi o tej neschopnosti nieco byt a konecne nasla pricinu mojho trapenia.. :) Dakujem Vam vsetkym!

to petra
jo mivam taky tyhle problemy. Trpim depersonalizaci tak to bude asi tim.. je to fakt hruza