Depersonalizace,derealizace -život jako

Jojojo, chápu, asi jsme nerozuměli. "Zapomenout" na DP prostřednictvím fyzické práce je opravdu dobrá varianta. Pomazlit se s DP a stále ji zkoumat je dobrý jen zpočátku kdy jí neznáš, pak už je to jen zbytečný hloubání se v ní. Taky jí samozřejmě beru, jako společníka, který mě moc nevzrušuje a je součástí mě. Nicméně trénink je trénink, takže občas se jí postavit a pozorovat, co dělá, jestli se stupňuje, jak se projevuje, jak reaguje na to a na to je potřeba, jestli se z ní chceš dostat.

Andrew: To, že nesouhlasíš s mým závěrem bude zřejmě tím, že každý každému na jeho obtíž pomáhá něco jiného.
Nepochopila jsem s tím přesně nesouhlasíš protože mi přijde, že popisuješ nebo říkáš totéž, co si myslím, ale zřejmě to bude tím co píšu výše. Každému pomáhá něco jiného.
Známý, který trpí na DPDR své stavy řeší tím, že jde sekat dříví na zahradu a pomůže mu to. Mně by to nepomohlo a to, co pomůže mně by zase nepomohlo někomu jinému atd.
Svou hrůzu a svůj strach musíš nejprve poznat, prozkoumat, zjistit jak funguje a teprve potom přijde fáze, kdy ho zvládneš defacto nevzrušeně ignorovat a klidně ho přejít a jaksi odstrčit, když na tebe přijde.
Já už se se svými v tomto směru patologickými pocity a strach nemazlím a nezkoumám je protože už je mám prozkoumané, ale prostě si svůj strach posadím či postavím vedle sebe jako momentálního společníka a jdeme nakoupit nebo se dívat na film.

To Agra: Souhlasím s Tebou se vším až na konečný závěr. Dobrý trénink je, že když to na Tebe příjde prožít i čas s tím. Zkusit, jak to bude reagovat, když budu dělat toto, či tamto. Zkusit se s tím poprat a poznat intenzitu návalu a když to bude moc a já budu vědět, že to momentálně nezvládnu a nebo třeba zvládnu ale velmi mě to vyčerpá a já pak nestihnu, co stihnout chci. tak jít umýt nádobí nebo zavolat kamarádce.

To Zuza: Není to tak strašné, jak zní. Je to nepříjemné, ale člověk si dokáže velmi rychle zvyknout, tak jako na všechno. Já se třeba snažím žít, tak jako bych to neměl, ale zároveň beru fakt, že to mám. Výkon je horší a méně záživný, ale energie se o to více vrátí, když DP poleví. Proto jsem si jist, že se nám to jednou velmi pěkně zúročí ;-)

Já nejsem doktorka. O tuto problematiku jsem se začala zajímat ve chvíli, kdy mě tento problém postihl a já chtěla pochopit, co se mi to děje, že mám takové pocity a takhle neskutečně vnímám takže jsem na toto téma přečetla hodně odborné, lékařské reality, abych pochopila svůj problém a věděla, jak se s ním vyrovnat.
Na EEG se obecně co se týká psychických poruch neobjeví nic. Psychotik, depresivní člověk nebo schizofrenik taky na EEG nemá nic vidět protože EEG tohle nepostihne. Na EEG je z psychických problům vidět snad jen patologická agrese protože centra agrese, která má každý v mozku jsou u agresivních lidech prý zvětšená. Ale to je výjimka. Vem si obyčejnou depresi. Depresi způsobuje to, že mozek přestane produkovat serotoin nebo ho produkuje málo a tím zvnikla deprese pacianta. Ovšem na EEG taky nebude vidět, že mozek produkuje málo serotoninu.
Já už tenhle problém mám roky takže jsem se s tím naučila zacházet a jak jsem spala, když to přijde tak to beru prostě jako zdravotní obtíž ve smyslu alergie nebo rýmy. Taková rýma je taky nepříjemná protože člověk furt musí myslet na to, aby měl kapesník a všude s sebou musí tahat léky na alergii. Takže to beru tak, že mám prostě momentálně zdravoní obtíž a díky tomu, že nad situaci mám náhled. Vím, co se mi děje a proč se to děje, tak s tím dokážu naložit a minimalizovat to, aby mě to nějak poškozovalo.
Musíš svůj nemoc pochopit. Poznat jak jedná a proč a pak z toho logicky vyjde způsob, jak se jí nejlépe bránit.
Když na mě padne tíživý pocit, že nejsem skutečná, že lidé a celkově svět, který vidím není skutečný, ale že jsem zavřená někde ve tmě odkud se kukátkem dívám na svět, který není skutečný a nic z toho se neděje doopravdy, tak už mě to nepoloží na kolena, ale řeknu si "aha, to je ono. To mi v mozku špatně funguje to a to a proto mám takové pocity" tím že ten problém má logiku ztratí na hrůznosti a dá se s ním zacházet jako s partnerem byť velmi nepříjemným.
Takže ty chvíle, kdy to přijde defacto ignoruju protože vím, co se děje a vím, kdy to přestane a že je to přechodné. Naučila jsem se to tak dobře, že to na mě lidé ani nepoznají, že se mi něco takového děje i když se mnou třeba mluví.
Beru svou nemoc skutečně tak jako kdybych měla čas od času nepříjemnou alergii, která nemá fyzické projevy, ale psychické.
Nebylo tomu tak vždycky. Zezačátku jsem byla nezkušená, nechápala jsem co se to se mnou a v mojí hlavě děje, byla jsem strašně vyděšená a měla jsem z toho i panické ataky. Jenže s praxí jsem se vypracovala až tam, kde jsem dnes. Možná se moje obtíž projeví zítra, možná za týden, kdo ví? Vím jen, že až se to stane tak budu chápat co se děje a jak se sebou zacházet abych to dobře snesla. Prostě to vezmu rozumě a budu vykonávat nějakou činnost nebo si třeba začnu číst abych mozek zaměstnala něčím jiným. Když to na člověka padne, tak by neměl zalehnout či zasednou a vylízat si tu hrůzu do dna, ale tu hrůzu odstrčit a i když cítí, že mu není dobře, tak jít třeba umýt nádobí, zavolat kamarádce a domluvit si sraz, začít si číst knížku nebo se dívat na film a soustředit se na něco jiného. Mozek prostě potřebuje odreagovat, aby ta obtíž odešla rychleji a měla klidnější průběh.

Agro, jak vis, ze neurony atd. nepracuji jak maji? Podle EEG mame preci vetsina z nas vse v poradku? Vlastne se nemuze najit zadna biologicka podstata a mozna prave proto ani zadne leky, co by nam skutecne pomohly.
Jinak se vas chci zeptat, co delate, kdyz uz opravdu mate pocit, ze ztracite nad sebou kontrolu?

Díky, jsem rád, že se videa líbí:-). Rád se podělím o své zkušenosti a zážitky, když jich mám mnoho, teď jen zvažuju, jak moc se otevřít a jak moc je moc:-). Aleš to napsal přesně, ale já to vidím ještě trochu jinak. Život je peklo na zemi a lidé se milují, kamarádí, dělají aktivity, dělají si dobře, jen aby utekli z tohoto pekla na zemi. Vytvoří si vlastně ráj na zemi v pekle. To jsou ty brýle. A já DP/DR vnímám tak, že nemít brýle a vnímat jen peklo jde velmi těžko - je to utrpení, tak člověk radši "nebude vnímat" a netrpět a tak se oddělí od sebe a okolí. Nemyslím si, že lidi s DPDR mají blížeji k pravdě, mnohokrát jsem byl nemile přesvědčen po procitnutí do reality, že je to vše jinak. Sice jen o kousek, ale zásadní, životní, existencionální. DP má svojí pravdu, která je pravdivá, jiná a také nepříjemná.Řekl bych, že v životě nedůležitá.

Ales: DPDR je porucha vnímání reality. V mozku se ti neurony atd. nespojují tak jako lidem, kteří tyto pocity nemají takže dochází k poruše vnímání reality v tom smyslu, že svůj vztah k okolnímu světu nevnímáš celistvě a skutečně. Nebo ke svému tělu atd.
Jinak samozřejmě souhlas. Dá se polemizovat o tom, kdo spíš vidí pravdu jestli "my" nebo "oni". Hodně spisovatelů a obecně umělců mělo tuto poruchu a rovněž prokázali, že možná mají k pravdě blíž.
Nicméně nemá smysl nic za každou cenu zastírat. Porucha to je a je to porucha ve vnímání reality. V tom smyslu jaký jsem popsala výše.

Mám, znám. Porucha...Možná že to žádná porucha vnímání není. Já si spíš myslím, že my depersoňáci derealizáci vidíme realitu tak jak je ve skutečnosti, bez růžových brýlí.

Mám, znám. Porucha vnímání reality. Naučila jsem se s tím žít. Už mě to nevyděsí právě protože jsem poznala o co se jedná a chápu svůj problém a dnes už to beru prostě jen jako nepříjemnou obtíž jako např. alergii, rýmu atp.

Andrew, díky za videa! Díky za ochotu podělit se o své zážitky a zkušenosti na kameřu! DPDR mám 21 let, od mých 7 let. Už před několika lety jsem tu byla na diskuzi, ale v té době se tu postupně začaly řešit nepodstatný věci, takže byla ztráta času sem chodit. Tak jsem ráda, že se vzduch vyčistil :-)Vitaminy, čaje, to vše je fajn a určitě to přispívá k větší pohodě. Ale čím jsem starší je mi víc a víc jasné, že DPDR nemáme náhodou, že to vše má určitě nějaký duchovní význam. Možná až pochopíme náš ůkol v životě, bude nám líp.A tak už roky hledám, přestala jsem brečet sama nad sebou, AD jsem po roce vysadila, snažím se být lepším člověkem, pracuji na sobě. Je to boj, velký boj,někdy vlastně ani už nechci bojovat, jen chci zmizet... ale nic není navždy jednou budeme našeho pocitu DPDR zbaveni, možná to ale nebude v tomto životě....nic méně musíme bojovat, držím nám všem palce, dokážem to!!!!!Mějte se :-)

4. díl Další vitamíny a čaje

http://www.youtube.com/watch?v=j_87stVfShQ

ENJOY!

Tohle je presne muj pripad....O něčem podobném psal Euard Tomáš - temná noc duše - viz. i tady: http://duchovno.doktorka.cz/temna-noc-duse-/

To Ernika:
Byla jsem v...Zabraly ti léky od Václavka a které ti nap- sal?Prý je nejlepší Praško z Olomouce.

Léky a Vitamíny (3. díl)

http://www.youtube.com/watch?v=zXVZ1AF3-_A

ENJOY!

Videa budou v češtině s anglickými titulky. Ve videu jsem více autentický než bych měl být a pak jsou z toho zmatení lidi i já - kdy mám problém s angličtinou a kdy s dpdr.

Hezký den!

http://www.youtube.com/watch?v=StJgkD3yTnY

ENJOY!

Psychospirituální krize....Tohle je presne muj pripad. Prozivam neco podobneho posledni asi 4 roky. Vzdy jsem byla zasadova a verila urcitym idealum. V zivote se mi celkem darilo, ale pak prisla rana v podobe jedne tragicke udalosti v me rodine a pak nasledne trauma ze ktereho jsem se dostavala skoro pres rok. No a pak jsem si zacala klast otazky proc se to stalo zrovna me a celkove se muj "svet" plny zasadovosti vychylil. Najednou jsem jakoby prokoukla a zjistila, ze plno veci kterym jsem verila nejsou tak idealni jak jsem si myslela. Jsem stale verici, ale ma vira posledni dobou dostava zabrat. Uz nedokazu tak jednoduse verit v dobro kolem sebe, i kdyz se o to stale snazim a hlavne jsem ztratila ten vnitrni klid co jsem drive mivala. Netrpim depresema ale pripada mi, ze stale podvedome hledam smysl byti. Nebo ja nevim jak bych to nazvala. Ma kamaradka je psycholozka a zaroven spiritualni poradkyne. Kdyz jsem ji o tom rikala, tak mi rekla, ze prochazim necim co se nazyva "temnota duse". Myslim, ze je to i odborny termin. Proste neco uvnitr hleda a nenachazi, ale jak pise Helga, nemusi to byt spatne. Je to proste proces, ktery nas ma nekam posunout a treba prinest i jinaci a lepsi nadhled na zivot a veci kolem nej.

ahoj, hledám někoho kdo má...Nicol, zaujal mne tvůj příběh. Nepíšeš však, zda a čím jsi se to pokusila či pokoušíš léčit? Nebo jsi ještě nikdy nebyla léčena? Moc zdravím. Mám podobné stavy, proti tobě ale velmi mírné, ale nesmírně mne to zajímá. Ahojky.

Nechám to tedy, tak jak to je. Anglicky mluvit, titulky anglické i české.

Aleši, pro českou komunitu by to bylo lepší, ale kolik takových lidí je?! :) Myslím, že bych to spočítal maximálně na prstech obou rukou :). Dávalo by to lepší smysl, ale když budu mluvit anglicky a lidi budou psát, jako že už píšou, že mi rozumí i bez titulek, tak mi moc dodá sebevědomí :). Jinak přesně, jak říkáš, na prostředí záleží velice moc, když máš dpdr, proto volím to, abych se i já cítil, co nejlépe, když mluvím s dpdr. Věř mi, že se mluví lépe. Člověk je svobodnější. Snad se i Tobě budou líbit má videa. Zdar a Good Luck!