Sebepoškozování

ivo, děkuju za radu. Je to RIAPS, snad se někdy odhodlám tam zavolat... Možná, až mi bude nejhůř... Přesto díky. ;o)

Kulíčku, nevím, kdo jsi, co všechno máš v životě za sebou a proč sem chodíš. Ale řekla bych, že co se psychických problémů týče, se člověk opravdu musí velice snažit a bohužel není možno udělat rázem přítrž. Neexistují všeléky, mávnutí zázračnými proutky, zázraky. Cesta ke zdraví a harmonii je dlouhá a vyžaduje obrovskou vůli, motivaci, výdrž, naději... je to běh na dlouhé trati a proto shledávám s velikánským povděkem, když se někdo snaží a jeho "poklesků" ubývá ve prospěch toho krásnějšího a pozitivnějšího, co sebou život přináší.

Sice jsem tuto rubriku už dlouho nečetl,ale alespoň pár posledních příspěvků ... budu se snažit to přečíst celé abych byl v obraze ... ale musím říct,že ve mě trochu hrklo když jsem četl D. ... "já se přeci snažím" ... to je věta, z které mám pocit, že ten kdo ji říká vlastně nechce nebo nemá sílu. Už to D. neříkej a udělej tomu přítrž. Vím,že je to těžké,ale až budeš mít chuť to říct tak to sepiš než o tu chuť zase příjdeš a pak až to bude na papíře bude jednodušší to dostat na světlo světa ... hlavně si už neubližujte ... vždy tu bude někdo kdo Vás bude mít rád a koho bude bolet,že si ubližujete. Držím Vám palce aby jste to překonaly ... hodně štěstí :-)

Neexistují ošklivé ženy. Jsou jen ženy, které nevědí, jak se udělat hezké.(De La Bruyére)

Dominiko, je mi líto, že jsem šla spát a neodchytila Tvůj vzkaz, chatovala bych s Tebou převelice ráda :(

Anilo, i na Tebe často myslím, jak se máš... Mé řádky jsou sice reakcí na slova konkrétního člověka, jenže problém sebepoškozování je velice široký a má slova jsou v podstatě nepřímo určena všem i Tobě. Nemám a neměla jsem nikdy váš problém, i když ve zcela jiné souvislosti a s jiným podtextem ho v podstatě znám a mám. Je mi moc líto, že se Tvůj stav nelepší. Nevím, co stojí v pozadí Tvého problému, protože jen tak z ničeho nevznikl. Možná máš problém tady o tom mluvit, ale možná, že si ho nedokážeš přiznat nebo pojmenovat ani sama před sebou. O čem jsem přesvědčena je to, že bys odborníka měla vyhledat, potřebuješ naznačit směr a metodu, jak z toho ven. Je Tě obrovská škoda, boříš se do toho víc a víc a čím hlouběji se propadneš, tím hůř a déle se budeš dostávat zpět. Neodkládej už nic, zavolej na správnou adresu, odraz se od svého dna a začni stoupat. Nahoře je moc hezky a je škoda každého dne, kdy tam nejsi, jenže chtít musíš jen Ty sama kvůli sobě!!! Můžu Ti pomoci jenom tak, že si tady s Tebou o Tobě, o čemkoliv budeš chtít budu povídat...

IVO, jsi moc zoufalá, snažíš se zachytit života... Četla jsem taky, cos napsala na "depresi". Co kdybys ke svému psychiatrovi zašla hned zítra ráno? Akutní příhody by se neměly odkládat. Díky za každičký den, kdy Ti bude líp. Nevím, odkud jsi, ale i na pohotovosti nemocnice by Ti mohli dát něco na zklidnění, co by Tě i uspalo. Nevím, jak ovládáš relaxační techniky, ale pokud alepspoň něco, nasaď všechny páky do boje, jen to vydrž. Měla bys dlouhodobě brát uklidňující léky, aby ses dostala do lepší psychické kondice, byla by obrovská škoda, kdybys měla takhle šíleně zbytečně trpět, pokud existuje látka, která Ti pomůže k normálnějšímu životu. Bez léčby dáváš svému tělu mnohem víc zabrat, než užíváním léků, tím nemyslím jenom Tvé autoagresivní projevy, ale stav, ve kterém se nachazí organismus, pokud nespí a trpí depresí. Stačí, když porovnáš významově dvě slova: "trpět a lék" a mělo by Ti být jasno. Zkus si namasírovat tělo, teplou koupel nebo sprchu, přestože nenávidíš své tělo... hmat prozrazuje hodně o stavu naší psychiky, zaklubíčkuj se někam do teplého klídečku, jemné hudby, nechej na své smysly působit co nejjemnější a tlumené podněty... trošku se znáš a víš, co Ti prospívá, co máš ráda, musíš sama, nikdo na světě, kdyby sebevíc chtěl, nezvládne tuhle situaci za Tebe. A k tomu doktorovi běž hned ráno!

ahoj Anilo,jsem ráda,že vtom nelítám sama,ale to vůbec neznamená,že bych Ti to nějak přála-spíš naopak.Od soboty je mi děsně.Mám hrozný deprese a úzkosti.Nemůžu spát.Jsem už z toho děsně unavená.Má světlá chvilka zmizela jako mávnoutím proutkem.Ptala jsi se jak to dělám abych se překonala a udělalo to a to.Většinou mě k tomu donutí přítel abych umyla aspoň nádobí.Jinak jsem úplně neschopná.A prožívám to co ty.Taky si pořád říkám,jak jsem neschopná,hnusná,ošklivá,že si nezasloužím aby mě měl někdo rád...Moje nenávist k sobě přerostla v to,že jsem se musela zase pořezat a bouchat hlavou o zeď.Ach jo,já nejsem normální.Už to dlouho nevydržím-chci umřít!

Anilo, zkus zavolat na RIJAPS nebo RIAPS - nevim uz presne, jak se to pise, ale bylo to nejake krizove centrum, je to anonymni a me to tenkrat moc pomohlo, ale cislo bohuzel nemam, ukradli mi mobil...ala hlavne zalezi na koho narazis...drzim palce

píšťalko, děkuju, je po všech těch hrozných větách tak nádherný vědět, že to jde :o) už jsem zase 14 dní "čistá"

Zdravím, čtu každý nový příspěvek a i když nic nepíšu, jsem tu pořád s vámi... IVO, když jsem četla ten tvůj, říkala jsem si, jak já tohle dobře... Chápu to, nebo alespoň co se týká toho "nemoci se ani pohnout". Sprcha, že je banalita?! To možná pro "normální" lidi, i pro mě je to momentálně to největší, co dokážu... A ještě s tebou musím souhlasit, taky nesnáším ten pocit, když na sebe musím šáhnout... Hnusím se sama sobě! Každodenní činnosti pro ostatní přirozené..., pro mě je to něco, co dělám s velkou námahou. Proč ráno vstávat? Proč jít do školy? Proč jíst? A proč vlastně dýchat?... IVO, potěšilo mě, když jsi napsala, že si měla docela skvělej den... Moc dobře to znám a snažím se podobné dny vysvobození užívat... Tenhle týden mi začal strašně. Ráno jsem se probudila a nedonutila jsem se vstát, natož jít do školy... Byla jsem moc unavená a v hlavě se mi přehrávalo pořád to samé: "Jsi neschopná, blbá, hnusná, pitomá, ošklivá a nězasloužím si, aby mě měl někdo rád", pak i to přestalo a už jsem nemyslela na nic, jen jsem ležela. Měla jsem nutkání šáhnout po zapalovači, ale nedokázala jsem se pohnout... Ale potom, co to přešlo, jsem se na sobě dost vyřádila - zapalovač, zápalky několikrát denně. Pěkně rozžhavenou zápalku jsem si zaryla hluboko do ruky... :o( Je hnusný, co si člověk v tomhle stavu dokáže udělat. Nevím, kdo to tu už psal, ale je pravda, že něco takového bych nemohla udělat někomu, koho mám ráda..., ani by mě to nenapadlo. Chci se mít ráda, chtěla bych se to naučit... Chtěla bych znát ten pocit. Cítit sebeúctu. Myšlenky mě táhly na žiletky, stydím se za to, co mě napadlo. Vyděsilo mě to, tohle přece nejsem já, to bych udělat nemohla... Bojím se! Už mi to pěkně přerostlo přes hlavu... Víte, co už dělám třetí den? Zkoumám adresy psychologů, ale nějak mi chybí odvaha zavolat... Mám z toho strach a doufala jsem, že nám Lenka ještě poreferuje. ;o) Já nevím, jestli to udělám, ale někdy se děsím sama sebe. Teď už je mi líp, spíš je mi jako obvykle... A když něco musím udělat, tak mě to tolik unavuje... Musím se učit do školy, musím napsat úkoly... Nejde mi to, nemůžu se na to soustředit. Budu mít příšerný známky. :o( Nenávidím to! Nenávidím každý takový den! IVO, zajímalo by mě, jak to děláš ty, jak se přemůžeš a uděláš tu či onu věc? A když píšu tohle napadá mě, že jen obtěžuju, protože moje problémy nezajímají lidi, kteří mě znají, tak proč by měly zajímat vlastně úplně neznámý lidi... Dominiko, z tvého příspěvku mě přejel mráz po zádech a zabolelo u srdíčka. Asi se nedokážu představit, jak ti musí být... Dnes jsem na tebe myslela a opravdu mě to mrzí... Budu ti držet palečky, abys měla co nejvíce usměvavých a veselých dnů bez dalších jizev... Děkuju všem za poslouchání a hezké odpoledne, Anila P.S. Ještě jsem zapomněla, že musím poděkovat Pajce, protože to co sem poslední dobou napsala mi docela pomohlo, i když to bylo určeno někomu jinému... U některých řádků jsem se rozbrečela. Břečela jsem docela dlouho /asi jsem to už potřebovala/ a to jsem si myslela, že už to neumím. Ještě jednou děkuju, donutila si mě, abych si o tom všem pořádně zapřemýšlela...

Jdeš spát nebo někde sloužíš noční? Nešla bys na chat? Já čekám, až mi zavolá jedna parta, co je v hospodě, potřebujou odvézt někam autem a já jsem jediná střízlivá a v tuhle dobu vzhůru. Nevim, jak dlouho to bude trvat.

Ano, to je dobře, četla jsem si pozorně, co tu i jinde píšeš :) Doufám, že všeho negativního je ve Tvém životě míň...

Díky Pajko! Já se přeci snažim... už sem to trochu omezila..

Mám Tě ráda D. a přeju Ti, aby bylo brzy líp. Neubližuj si už, aspoň to zvládni...

Á..tady někdo nemůže spát, koukám.. :o)

Ivo, vydrž, jdeš na to dobře. Všechno se to pomalounku poddá, půjde to po malinkých krůčkách a úspěších, začneš si víc věřit, vážit, mít se ráda. Popsané papíry ani trhat nemusíš, s odstupem času by Ti mohly sloužit k tomu, že z nich vyčteš jaký pokroky děláš. Napadla mě taková asi blbost, ale co kdybyste vy všechny, které tak zoufale a často neúspěšně bojujete se svou chutí říznout se, měli kousek něčeho, dřívko třeba a ten řez udělaly tam... za hodinu, na druhý den, za měsíc se podívaly, kolik jizev jste si ušetřily, kolikrát jste zvítězily, jak se lepšíte...Ivo, Tvá radost s neštítivého doteku svého těla je přece pokrok?! Aspoň já to tak vnímám... Dokážeš to, máš dobré srdce máš právo mít vztek, neboj se mít ho, je to emoce, která Ti jako neventilovaná, zadržovaná, potlačovaná, ubližuje. Každý normální člověk cítí občas i vztek...

Ahoj Leni, moc Ti děkuju za napády,určitě to zkusím.Ikdyž nevím jestli se to podaří.Já si třeba píšu deník a někdy ten vztek co cítím tam napíšu,ale je mi z toho divně.Jako kdybych neměla právo mít vztek,zlobit se na někoho.Jediný co mi jde dost dobře, je mít vztek na sebe a pak asi tušíš jak to končí.Bojím se...

Ahoj všechny holky, Ivo, to je dobře, že psycholožka o tobě všechno ví, s tím vztekem má asi pravdu. Zkus to, co bys nejraději na někoho vykřičela (a přitom to v reálu nejde) hodit na papír, opravdu tak jak tě to bude napadat, a pak ten papír vzít a roztrhat na kousky. A třeba i spálit (ten papír, ne škodit sobě!!!!:o) Nebo ty kousky vzít, nalepit na čvrtku, a přemalovat přes ně vodovkami modrou, jako moře a nad tím namalovat na hladině loďku, a na té namalovat sebe, krásnou, spokojenou a namalovat tam i další lidičky, které kolem sebe v budoucnu chceš mít (třeba manžela a děti, i když ještě nejsou...).....Držím palce, ať se daří :o)

Už 3 dny jsem si nic neudělala. Ikdyž na to myslím a držím to napětí v sobě.Někdy je to fakt nesnesitelný.Zatím fakt nevím jak to napětí ventilovat ven.Moc se snažím na to nemyslet.A tak obvolávám starý známý a trochu s nimi povídám,píšu dopisy a pohledy s tím,že někomu třeba udělám radost.Znám to od sebe jakou mám radost,když mi příjde dopis a já vím, že si na mě někdo přeci jen vzpomene,že na mě někomu aspoň trochu záleží.Pro mě je hodně důležité to vědět.Že nejsem nic,že nejsem absolutní troska,která neví co s životem. Není mi ted dobře,mám děsný deprese a úzkosti,které se začaly projevovat i pofyzické stránce. Snažím se mít se aspoň trochu ráda a respektovat se.Ikdyž je to fakt dost těžký.Ale včera jsem zvládla i sprchu,což je pro mě taky problém,Štítím se sama sebe,štítím se na sebe šáhnout...A tak na sebe většinou nejdřív pouštím horkou vodu než se na sebe odvážím šáhnout.Včera jsem to ale docela zvládla.Trochu mi to udělalo radost. Taky mi včera přišel krásný dopis, z kterýho jsem měla velkou radost.Tak jsem koupila spoustu pohledů a budu psát a psát. Dnes si jdu udělat radost a koupím si barvu na vlasy a trochu změním image.Taky bych si chtěla koupit boty,které se mi moc líbí,ale říkala jsem si,že si je nezasloužím.Možná zajdu na čaj...nevím. Včera měl radost Michal-můj přítel.Vybrali jsme spolu kalhoty, který si tak moc přál k narozeninám.Potěšilo mě to. Asi se vám to bude zdát divný, ale já se musím hodně snažit i v takto "banálních" věcech.Někdy to jde, někdy vubec né.Možná to ale bude odpoledne všechno jinak a nekoupím si nic,nikomu nenapíšu... Ale musím těžit i z takových světlých chvilek,který se někdy objeví. Abych pravdu řekla,už teď se toho bojím.Bojím se,že opět selžu,že to napětí nevydržím a ... Možná vás ty moje bláboly otravujou,jen jsem to potřebovala někomu zdělit.Díky moc všem,kteří mě "posloucháte"! Díky,díky,díky.