Sebepoškozování

Ivo, dík za ohlas :o)Pajko, není to tak úplně stejný jako dřív, přeci jen se něco málo změnilo. Doba kdy budu bydlet na místě, kterýmu bych měla říkat domov,se krátí.Čím víc se blíží léto, nabývám na síle. Ale občas mě přemůže ta nenávist k němu i k sobě samotný. Musim se nějak zbavit tlaku. Tlaku i tý ohromný síly uvnitř mě. Často jsem to už už někomu málem pověděla, ale skončilo to tak, že jsem se rozbrečela jak malý dítě a pak už se neměla sílu k tomu vrátit. Radši jsem dál před všemi ta veselá holka, jak ji znají a nechávám rozvířenou hladinu zklidnit.Nesnášim to,jak sem neschopná odporovat, vzepřít se, nebo si o tom aspoň s někym promluvit. Nejde to. Jako bych v tu chvíli oněměla, v hlavě mi buší, rozklepou se kolena a nic... Můžu jen psát a tak to dělám.Děkuju vám, že tu jste, ráda vás čtu

Nejdřív jsem si chtěla trochu postěžovat,snad za chvíli.Přečetla jsem si příspěvek Dominiky.A je mi z toho na nic.Tak velká bezmoc,beznaděj...Nebo já nevím co přesně cítím, ale vím,že je toho hodně až mi z toho hlava puká.DOMINIKO-moc Tě prosím začni s tím něco dělat,BRAŇ se!!!Nevzdávej to!Četla jsem si Tvé příspěvky-máš to děsně těžký! ALE-přeci si nenecháš ubližovat dokud budeš doma.Já vím,teď si asi říkáš,že nevíš jak to vyřešit, co dělat,jak se bránit...Nevím kolik Ti je let,ale už asi nejsi malý dítě,tak s tím něco dělej-PROSIM!Je to moc moc těžký,ale zkus to.Už to konečně někomu řekni.Zavolej třeba na nějakou Linku Důvěry.Já jsem se taky moc bála, to někomu říct a tak jsem to nejdřív udělala asi takhle.Než se o tom všem dověděla máma,kamarádi,známí,policie,tak jsem jednou byla sama doma,celá rozklepaná jsem zvedla telefon a zavolala jsem na Linku Důvěry.Když se mi ozval příjemný ženský hlas,tak jsem stejně mlčela a jen trochu brečela.Celou hodinu jsem byla na telefonu a promluvila jsem asi 3 slova.Ale ta paní byla moc fajn.Pak jsem zavolala znova a zase mi to nešlo.Ale pomalu pomaloučku jsem začínala mluvit,ikdyž to byli ze začátku jen obyčejný věci.Bavili jsme se o mým psovi,o muzice, o sportu...Ale pořád mi nešlo moc povídat.Ta paní mi řekla, jak se jmenuje a kdy je na telefonu.Ale moc jsem se bála mluvit.Tak jsem jí napsala dopis.Zjistila jsem si na Linku Důvěry adresu a tak jsem psala.Ona to vzala.Tak jsme si dopisovali,občas jsem zavolala.Pomalu pomaloučko to šlo pak i mluvit.Volala jsem tam 3 roky než jsem si našla psycholožku.Jsem tý paní moc vděčná.Dominiko, to nebyl návrh,že to musíš udělat taky tak.Jen Ti chci pomoci a napadlo mě zrovna tohle.Prosím,zkus něco s tím dělat.Myslím na Tebe a moc Ti držím pěsti!!!

bylo jasný, že v tom pokračuješ, bez toho že by ses vzepřela, Dominiko. Sebeublližování se vzepřít můžeš a měla bys, jsi silná osobnost, bystrá a inteligentní. Je mi líto, žes nenašla dost vnitřní síly změnit to :(

Do pokoje přišel on, člověk,kterej mi ničí život.-Lehni si na postel a svlíkni si kalhoty. Řekl hlasem, který nepřipouští žádnou diskuzi. Strašnej pocit ponížení,strachu, přesto jsem se pomalu začala svlíkat, protože jsem věděla, že v případě protestu budu mít akorát pár modřin navrch.Docházela mu trpělivost. Zbytek oblečení ze mě strhnul až v tričku zapraskalo. Buch! Vyťal mi jednu, až jsem spadla na postel.-Víš za co to máš!Kdyby věděl,jak ho nenávidim.Vždycky když mě řeže, koukám se mu drze do očí a myslím si ,nesmíš brečet, nesmíš brečet. Debilní kecy,který jsou vždy součástí, k zbláznění.Musí si totiž vysvětlit, že si to zasloužim. I já ještě dlouho po tom, co odejde z pokoje přemejšlím, čím sem si ho zasloužila.Slzy mi máčí povlečení, z rukou, nohou mi odkapává krev po krasojízdě nože, jsem vysílená a usínám.Tak jsem si vylila srdíčko, doufám, že tady těch pár vět nikomu nepřekáží.Jsem ráda,že tu jste.

Ivo, tady je nejlepší prostor pro to, aby ses vyfňukala. Když si přečteš příspěvek Píšťalky, je z něj patrné, že problém sebepoškozování řešení má, i když není hned ani jednoduché. Jestli to včera nezvládla, je to projevem její momentální slabosti a zoufalství, ale jsem přesvědčená, že do toho nespadne znovu, protože nechce, raději bude fúkať tie svoje bubliny a vyfúká sa z teho a ja ju mám za to velice ráda :)Nevyčítej si, že nejsi schopná nenávidět své rodiče a chovat se k nim hrubě. Naopak, je to něco, co z Tebe dělá šlechetnější a silnější osobnost. Nevím, proč jsem o Tobě dnes ráno přemýšlela. Ale cítím, že jsi na dobré cestě dostat se ze své závislosti, jen by bylo třeba, aby ses smířila se svou minulostí. Vzala na vědomí, že Tvé dětsví bylo poznamenáno hroznými zkušenostmi, že týraných dětí je na světě moře, že přesto je svět krásný, jsou kolem Tebe lidi, kteří se snaží vcítit do Tvé duše a mají tendenci Ti pomáhat. Možná by Ti pomohlo angažovat se ve prospěch podobně postižených dětí, u kterých je ještě čas zmírnit šrámy na jejich dušičkách i tělech na minimum. Cesta ke zdraví, harmonii a míru nevede přes nenávist a agresivitu (ani autoagresivitu), ale přes lásku a pokoru. Jsem přesvědčená, že ji nalezneš a že odpustíš sobě i těm, co Ti ublížili. Jejich trest přijde odjinud bez Tvé vůle a přičinění. A vyppisuj se do deníčku dál, nikomu neublížíš a sobě prospěješ.

Ahoj Pajko, děkuju, žes mi napsala.Abych přiznala, jsem z toho trochu vedle.Nevím čím to je-snad mojí momentální náladou.Je mi nějak divně.Psycholožka o mně ví všechno a hodně mi pomáhá. Když s ní mluvím o ubližování si,tak jsem z toho hrozně nervozní. Myslí si,že v sobě potlačuju vztek na lido kolem sebe-na mýho otce, na mou alkoholickou matku.Já opravdu nedokážu dávat najevo svou zlost vůči jiným. Hlavně co se týče mamy a táty. Jakoby se to nesmělo na ně se zlobit,tak to potlačuju v sobě. Teda né už tak úplně.Aspoň u psycholožky si dovolím ten vztek pustit trochu ven.Zanadávat si apod.Taky mi někdy pomáhá to,že si píšu deník,kam píšu všechny moje pocity. Je dobrý vypsat se z toho.Máš pravdu, že prožívám i radosti. Není toho tolik,ale aspoň něco.To mi je potom fajn.Jenže pak přijde zase nějaký "bum" a je mi blbě. Ale to má asi každý člověk. Jednou nahoře,jednou dole.Já cítím,že teď padám jaksi dolů,ale snad se z toho vyhrabu.Je mi ze mně divně-z toho jak si tady pořád stěžuju. Tak toho raději nechám.

vcera to bola nahoda, ze som sa sem pozrela, fakt som tu vecnost nebola, preto som napisala kratko, ale dnes som to tu trosku sledovala, precitala teda aj ine rubriky a zirala som, aky je ten svet obcas zvlastne kruty. Asi bola chyba to napisat a davat sa za priklad, i ked je fakt, ze uz je to vecnost [iba par mesiacov] co som to nespravila, ale myslienky, tie hnusne myslienky na to ma este ani trosku neopustili, vzdy ked sa stane nieco nepekne, nieco co ma dokonale vyvedie z miery, mam tak strasnu chut si ublizit, potrestat sa za to aka som... mam ale kuzelny bublifuk a potlacam to nim, mozno pre niekoho trapne, ale ved som vo svojej izbe tak co koho do toho. Pred par dnami, ked som sa dozvedela zlu spravu siahla som myslienkami po ziletkach, bolo mi fakt zle, neviem preco je zle mne, ked by malo byt zle tomu, kto mi to spravil, to nieje fer... ale ustala som to, dnes vsak som na ne siahla naozaj, akurat tu sedim, mam ich tu na stole, pozeram na ne a premyslam co spravit... mam pocit, ze mi zostali iba oci pre plac, je to tak strasne pokusenie, neni to z rozmaru, je to z pocitu bezmocnosti, keby je to iba pocit, ono je to fakt! Je to zvlastne, ako sa behom par sekund moze cloveku zmenit cely svet, v jeden moment celkom pohoda a behom chvilky, mate pocit, ze to je koniec sveta...Ja viem, nezazila som nic tak strasne, ako ste opisovali vy, tak co si stazujem...

Myslela jsem si, že sem pokukuješ :)Škoda, že není nic novýho :(

Ahoj! Koukám, že tu o mně byla řeč, tak jsem chtěla aspoň pozdravit staré známé i nové. Jsem tu s vámi i když nepíšu. Co bych taky měla vyprávět, když není nic novýho?! Víc nic, prostě jen přátelský pozdrav.

Ivo, měla jsem si nejdřív přečíst, cos o sobě napsala :(. Pokusila ses podívat na svůj život i z druhé strany? Myslím, co na něm bylo hezkýho. Co pěknýho Tě v životě potkalo. Neprožila jsem to, co Ty, představuju si, že s takovými zkušenostmi člověk snad ani na nic jinýho nemyslí, nic jinýho nevnímá, ale určitě to tak není. Kdosi tam napsal o nadhledu a smyslu pro humor. Ty píšeš o sexu a předstíraném orgasmu. Nejsem nejmladší, k orgasmu zrají i ženy, které nemají Tvé otřesné vzpomínky. Nauč se vychutnávat něhu, posune Tě k sebelásce a sebeúctě. Něha není vášeň, je to první krok, předehra vášně. Pozitivně vidím, že máš milujícího a chápavého přítele a dobrou psycholožku. Ale nikdo za Tebe neudělá ten první krok, Ty ho musíš udělat. Odměňuj se za moment, kdy se ovládneš a překonáš chuť ublížit si, chuť, kterou taky nenávidíš a jejíž jsi otrokem. Jsem přesvědčena, že přes strašné vzpomínky ve své paměti, prožíváš i drobné všední radosti, nauč se je uvědomovat a opečovávat. Zkus se soustředit na své okolí, zachytit někoho, kdo potřebuje Tvou pomoc. I tyhle stránky by Ti měly pomoci, skutečnost, že nejsi sama, kdo má takové trápení, funguje to tady jako skupinová terapie, ale mnohem volněji a intimněji, přesto, že je neřídí odborníci.

Myslím, že jsi hodně normální a velice nešťastná a nevíš si s tím rady, tak volíš tohle jednoduché a zkratkovité řešení. Předpokládám, že Tvůj psychiatr a psycholog tohle Tvé tajemství neznají, pokud jsou ale lidmi na svém místě, měli by alespoň tušit. Psala sem svého času jistá Dominika, přečti si její příspěvky, pokud jsi to už neudělala. Jsem přesvědčená, že se z toho dostaneš. Lítáš v tom sice už hodně dlouho, ale skutečnost, že pokračuješ dál a dál vypovídá o Tvé nezralosti. Neber to jako kritiku, ale jako fakt. Jakmile dospěješ, vyrovnáš se s tím, že Tě někdo jako dítě velice poznamenal, přestaneš nenávidět sebe i jeho. Normální lidi takové věci nedělají (nečetla jsem zatím, cos napsala...), nenormální chování Tvého otce mělo někde své kořeny. Pokud mu vše prošlo a nebyl podle platných zákonů potrestán, dostane to odjinud přímo na solar, bez Tvého přičinění. Většinou to v životě tak funguje, ať chceš nebo ne. Na druhou stranu lidi jako Ty dokáží víc než ostatní ocenit lásku, pěstovat si partnerský vztah, milovat své děti, nedopustit stejné chyby a bezpráví, které byly spáchány na nich. To není málo, i když zdaleka nevyvažuje Tvé utrpení. Odněkud musíš začít. Klidně si s Tebou budu psát, ale musíš začít tím, že jednou tu zvrácenou masochistickou touhu potlačíš, zvítězíš nad ní a začneš se z toho radovat. Neprovinila ses ničím, Tvé tělo devastoval už někdo jiný a bylas bezbranná. Teď rozhoduješ Ty a chováš se k němu ještě hůř. Ono za nic nemůže. Proč má krvácet, za co má mít jizvy uvnitř a jako bonus od Tebe ještě i na povrchu. I Tvá intimní místa jsou pro Tvého přítele líbezné a lákavé kousky Tvého mladinkého těla, proč je ničíš? Je to přirozené. Láska je jedna z nejkrásnějších věcí na světě, opatruj ji, pěstuj ji, opatruj sebe a pěstuj se. Zkus to.

Ahoj Pajko a ivo,já nevím jak to napsat.iva měla pravdu,jsem to já,kdo psal též do rubriky zneužívání a jeho následky.Byla jsem od mala zneužívaná svým otcem.Hrozně se za to stydím a nesnáším svoje tělo.Pajko, zkoušela jsem i jiné metody-sport,malování apod.,ale moc to nepomohlo.Jsem asi blázen,ale já se potřebuju potrestat, potřebuju to cítit na vlastním těle.Někdy to dělám proto abych se potrestala,někdy potřebuju cítit,že jsem,že ještě žiju a jsem schopná cítit aspoň nějaký pocit.Asi fakt nejsem normální,že?

Pajko, koukni se na zneuzivani a jeho nasledky, mam pocit, ze je to stejna Iva...pak je to pochopitelne, tedy ne ale ...nevim, jak to napsat...ale trestat sama sebe za neco...to je prilis krute, i kdyz ja bych se take nejradeji nevidela

Nějak jsem to spletla :(dotaz měl být Ivě:Ivě, proč tak nenávidíš svoje tělo? Co Tě potkalo? Člověk se s nenávistí vůči sobě nenarodí :( a zvláště ta souvislost s intimními partiemi. Ublížil Ti někdo? Jaká vzpomínka, zkušenost? Neměla by ses bát to tajemství pojmenovat, přinejmenším sobě. Stoupnout si před zrcadlo a přiznat si, co Tě trápí. Potlačuješ něco s čím ses nedokázala vyrovnat. Musíš chtít opravdu moc a nahradit sebedestrukci a sebeagresivitu jiným vybitím, které nikomu neublíží. Boxovací pytel Ti nepoláme kosti, vysilujíc běh, sport, cokoliv tak, aby Ti už nezbyla energie obracet přetlak proti sobě... Vím, že rady se lehce píší, ale jestli opravdu chceš, nemáš jinou možnost, než začít krok po kroku, až nad tím zvítězíš, jiná cesta není...

Ahojky všem.Včera jsem sem psala,ale nevím jestli to bylo dobře napsaný.Včera mi bylo tak blbě, že jsem se musela zase pořezat-na přirození. Jsem asi fakt ten největší blázen, ale já vážně nevím jak s tím přestat.Moc vás všechny prosím, jestli někdo znáte nějakou radu,aby to nebylo tak často nebo jak to aspon trošku zmírnit, tak mi moc prosím napište. Já už fakt nevím jak dál. Možná si myslíte, že když chodím k psycholožce a k psychiatrovi, že jsem za vodou,ale tak to zdaleka není. Chodím tam i kvůli jiným problémům a na to moje řezání mi moc toho neřeknou. Já si fakt připadám tak bezmocná. Moc ráda bych se toho zbavila,ale nevím jak.Psycholožka říkala, že obracím vztek vůči sobě,ale nějak tomu nerozumím.Tak ráda bych s tím přestala, nebo to aspon zmírnila, ale fakt nevím jak. Prosím poradte. Předem moc děkuju...

Lucko, proč tak nenávidíš svoje tělo? Co Tě potkalo? Člověk se s nenávistí vůči sobě nenarodí :(

No řekněte, není to úžasné, číst, že někdo přestal?A před rokem s tím Píšťalka ještě pěkně bojovala. A vyhrála, protože chtěla přestat.

Ozka, treba ja :o]

Nejsem na tom ještě tak hrozně jako mnozí z vás,ale i já se ráda řežu.Nejdřív to začalo docela nevině,byla jsem s kámošem a něco sme slavili.Najednou sme dostali nápad,že se říznem.Zalíbilo se mi to a od tý doby to dělám vždy když mám problém a nevím jak dál.Líbí se mi jak mi stéká krev po ruce.Alespoň na chvíli mě to uklidní,ale pak si řeknu,že jsem blbá a už to nikdy neudělám,protože ty jizvy jsou fakt odporný,jenže pak se něco stane a já to udělám znova.Nevím jak s tím mám přestat.Řekla jsem to kámošce,ale ta mi na to odpověděla jen,že jsem debil.Někdy když mám hodně velkou depresi a už nepomáhá ani řezání tak začnu mlátit pěstmi do zdi tak dlouho dokud mi nezmodrají klouby.V tu chvíli necítím žádnou bolest jen to jak ze mě všechen ten vztek pomalu odchází.Každej řiká,že se to dá řešit i jinak,ale já žádnej jinej způsob neznám.Jestli někdo zná způsob jak tím přestat tak mi prosím napište.Předem díky.....

Ahoj,dlouho jsem se rozmýšlela jestli mám taky něco napsat, protože se hrozně stydím.Je mi 24 let a ubližuju si od 15. Nejdřív to bylo jen takový škrábání na rukou, ale pak se to zhoršovalo. Začala jsem mlátit hlavou o zed,loktem o zed.Loket jsem si několikrát zlomila. Taky jsem mlátila kladivem do kolena až z toho byla operace. Taky se řežu. Když nemám nic po ruce, vystačím si se špendlíkem, kdy si udělám třeba 3cm jizvu.Jinak hodně používám střepy a žiletky.Hrozně se za to stydím a vůbec si nepřipadám normální. Jsem asi blázen,nevím jak se toho zbavit.Chodím k psycholožce, která je moc fajn.Taky chodím k psychiatrovi,který mi píše léky,ale abych pravdu přiznala, tak mi to moc nepomáhá.Hrozně se za to stydím, ale byla jsem několikrát na psychiatrii, ale nic nepomohlo. Když jsem si totiž tam ubližovala,tak mě napíchali injekcema a přikurtovali k posteli. Ono asi vážně nešlo nic jiného dělat. Mám kluka, s kterým chodím přes rok a když si všiml,že si ubližuju,tak byl děsně neštastný.Tak si ubližuju tam,kde to není vidět a na místech, který tak moc nenávidím!Na břiše, na prsou, dokonce i na přirození. Ted si asi myslíte, že nejsem fakt asi normální. Já ale fakt nevím, co s tím dělat.Tak hrozně nenávidím své tělo!Neumím s tím skoncovat.