Sebepoškozování

Ahoj Katy,jak jsem četla Tvé příspěvky,tak v tom teda pěkně jedeš.Ale moc dobře Ti rozumím!Ale myslím,že bys svý doktorce neměla lhát.Jinak se z toho nedostaneš.Co Ti na Tvé ubližování říká psycholožka a psychiatrička? Bereš na to nějaké léky,jaký?Proč jsi byla v léčebně? Kvůli tomu ubližování? Já tam taky kvůli tomu byla,ale nepomohlo to.Když jsem si tam ubližovala,tak mě napíchali a přikurtovali k posteli a mysleli si bůhvíco.Ale když mě odkurtovali,tak jsem si stejně ublížila,protože jsem to nemohla vydržet.To napětí je děsně velký,viď?Vůbec nevím jak se toho zbavit.Ještě bych se Tě chtěla zeptat: ví o tom Tvůj přítel? Jestli jo co na to říká?Já to svýmu příteli nejdřív taky říkala,ale byl vždy na mě naštvanej a tak mu to už neříkám a ubližuju si kde to není vidět.

Ahoj Ivo.Zajímala by mě jedna věc,když se řežeš,myslíš někdy na to,že by ses tím chtěla zabít? Já to taky dělám,ale nikdy jsem nechtěla skončit se životem.Jen jsem potřebovala ze sebe dostat ten přetlak,co je ve mě.I s tou hlavou mám zkušenosti.Vzala jsem si sklinku Nescafe(plnou 200g)a mlátila se do hlavy tak dlouho,dokud mě nebylo špatně.To jsem byla zrovna v léčebně,doktorce jsem to řekla a ona,že se mám uklidnit a nebyt hysterická.

Ahoj Pajko.Víš,semnou je to trochu složitější.Já se opravdu snažím se z toho dostat.Loni jsem byla v léčebně,mám i skvělou psycholožku i psychyatričku.Dokonce mi už jednu chvíli bylo i lépe,jenže už v tom zase jedu a nevím proč.Práce bezva,mám hodného přítele a já takhle vyvádím.Teď jsem se pořezala na ruce,protože už se nenosí krátké rukávy,tak hodně u zápěstí abych to měla na očích a tak,aby to vypadalo jako náhoda(kdyby se někdo ptal co se mě stalo)Je zajímavé,jak se člověk naučí lhát,i když mě to jinak moc nejde.Už jsem se naučila lhát i doktorce,protože mě píše sedativa jen jednu tabletku na den,tak jí řeknu,že mi po nich není dobře a ona mi napíše jiný a ty starý mě zůstanou.A aby mě dýl vydržely,tak si místo dvou tablet vemu jednu a dám si na to panáka.A účinek je bezva.Asi v tom pěkně jedu,co?

hm, a copak nevidíš nic, za co by ses mohla pochválit? Já jo - myslím, že se můžeš pochválit za to, že jsi ty noce (i dny) přečkala až dodneška, kdys byla objednaná u doktora, můžeš se pochválit za to, že jsi nespáchala sebevraždu, ale zvládla to, i když jsi se pořezala (rozhodně je to menší zlo), můžeš se pochválit za to, že jsi u dr. všechno řekla, jak ti je, nesnažila se hlavně už být pryč...Připadá ti to samozřejmé a že bys ses měla soustředit na neúspěchy? Kdepak, oprávněně se pochval, a dej si třeba i dárek....:o)

Tak jsem to opět nezvládla.V noci mi bylo tak hrozně,měla jsem na sebe takovej vztek,že nic nezvládám,že propadám depresím,že jsem neschopná apod.Tak jsem rozbila skleničku a pořezala jsem se. Jenže ani to mě neuklidnilo,tak jsem mlátila hlavou o zeď-no prostě totální blázen!!

Katy, Tvé potíže naznačují souvislost s panickou poruchou. Na www.lundbeck.cz v literatuře pro pacienty, si vytiskni a přečti stručný výtah z Praškovy knihy. 11 let je dost, ale já s podobnými úzkostmi žiju 36 let a život se mi stále ještě jeví jako velice krásný, i když má svá velká úskalí a přetěžké chvilky i chvíle... Pokud člověk získá informaci, co stojí v pozadí jeho potíží, začne vše zpravidla zvládat mnohem snáz. Klidně mi napiš i přímo, jestli se chceš :)

Ahoj,mám net krátce a jsem šťastná,že jsem objevila tuthle stránku.Musím však psát potají.Semnou se to vleče už asi od 14ti.(teď už je mi 25)Začalo to drobnými úzkostmi.Teď je to sebepoškozování,deprese a panický strach z okolí.Vím,že tohle není žádný život,ale já nevím,jestli s tím vůbec ještě chci po všech těch marných pokusech bojovat.Mám pocit,že to ke mě už prostě tak nějak patří.Chtěla bych patřit mezi vás,ale jak říkám,musím tajně,když už všichni spí.Ozvete se mi někdo?Potřebuji o tom s někým nějak komunikovat.Kdo ví jak mi je. Katy

D., kdysi jsem na tu školu šla stejně rafinovaně jako Ty :) že bychom byly obě neposedy?Taky vím, že kdo si počká, ten se dočká :)))A pro všechny jedno přání: SNAŽME SE!!!

Pajinko, to přece nevadí, že chat tentokrát nevyšel. Jsem teď často po nocích vzhůru, takže šancí bude ještě určitě dost a dost, čas mám i přes den. Do školy chodim jen na ty hodiny, kde se píše nějaká prověrka, na ostatních nevydržim sedět- připadá mi to jako naprostá ztráta času. Co závěrem? Snad jen-Když se chce, všechno jde...takže doufám, že se toho chatování dočkám :o))Pro ostatní: Ač se to zde někomu zdálo bejt nepochopitelný, chtěla bych vám napsat větičku SNAŽTE SE Tak pápá

A co navrhuje, jak jinak? Tu psychoterapii? To se mi zdá rozumné. Já samozřejmě nechci vykřikovat, že protože mně pomohla, tak je jediná a nejlepší, ale taky mám ten názor, že léky neřeší příčinu, jen následky blbých nálad, které plynou z toho, že se člověk nemá rád. Ale protože člověk se vlastně nemění uvnitř, tak se dostává do stále stejných situací. Ale beru to, že třeba někdo psychoterpii nechce, nebo mu nejde. V tom stacionáři taky byly dvě dívky, které začaly chodit, ale pak přestaly, zdálo se jim, že je to k ničemu. Dr. k tomu dodal, že třeba k tomu dojdou časem. Asi má všechno svůj čas. Taky je pravda, že během té terapie, jak se člověk v sobě vrtá, tak mu je dokonce dočasně ještě hůř, než si všecho v hlavě zas přerovná a uspořádá, a pak je mu ale nesrovnatelně líp a zlepšuje se to. A nepotřebuje léky....Tak se zkus zeptat, co jiného myslí....držím palce :o)

Leni,já sice chodím do práce,ale pracuju na černo v internetový kavárně, takže to ani práce není.Jinak jsem kvůli psychickýmu stavu v plným invalidním důchodu,protože jsem byla každou chvíli na psychiatrii.Tak já se ve čtvrtek zkusím s psychiatrem domluvit na jiných lécích,ale nevím jestli mi vyhoví.On je tak trochu proti práškům.Říká,že se to dá řešit i jinak.Jenže já vyzkoušela všechno možný,ale nic.A teď se to extrémně zhoršilo a bojím se abych neskončila zase někde na psychiatrii.

Ivo - aha, to tě obdivuju, že stíháš práci, já jsem jí tehdy stíhala plnit, ale jen tak mechanicky, nedokázala jsem se soustředit. Docela mi tehdy ta marodní vytrhla trn z paty. I když - vedoucí, když jsem mu řekla, že budu čtvrt roku na nemocenské, tak říkal, to je nějaký hlupák ten doktor, ne? vždyť mě se tak špatná nezdáte, ale já věděla své...Já jsem začala tehdy brát antidepresivum Seropram a zabral, ale já jinak léky neberu, tak možná proto. Když už jsi toho vyzkoušela víc, tak je to asi těžší. Na stacionáři byla paní, která říkala, že po rozvodu potkala známou - psychiatričku a říkala jí, že má úzkosti, tak ona jí začala předepisovat léky proti úzkosti, jenže jí pak už nepomáhaly a bylo jí úzko pořád, přitom psychiatrička jí jinou pomoc nenabídla, tak začala tajně pít. Nakonec tedy ležela 2 měsíce na psychiatrii a léčila ze závislosti na alkoholu a lécích proti úzkosti....a pak pokračovala na tom stacionáři (chodí se tam každý pracovní den na 3,5 hodiny, jinak člověk normálně bydlí doma)Měla na tu doktorku vztek, že proč jí neřekla o psychoterapii a jak jí nechala daleko dojít...Takže nevím, doktorky se každopádně neboj, třeba je dobrá, třeba ne, jestli je dobrá, tak přece pochopí, když jí řekneš pravdu, že ti to nezabírá...

Ahoj Leni,já jsem na netu taky jen v práci.Já se léčím s depresema už od 15.Brala jsem různá antidepresiva,ale nepomáhali.Před měsícem jsem byla na 3 týdny na psychině a jednou při vizitě mi doktorka řekla,že neví co se mnou.A přitom jsem si tolik nestěžovala.Ale když mi to řekla připadalo mi to,že se mnou ani nic nechce dělat a tak jsem jí potom řekla,že jsem v pohodě,že ty léky zabraly ikdyž mi bylo blbě.Teď beru jedny antidepresiva,ale nepomáhají.Ve čtvrtek jdu k doktorovi,ale nevím jak si říct o jiné léky.A taky se bojím,že si bude myslet,že si vymýšlím,že je mi tak blbě.

Anilo, doporucovala bych ti tam zavolat hned, je zbytecne se trapit...pokud narazis na dobreho clovek, muze ti moc pomoci...prala bych ti to ze srdce

O tom sebepoškozování vím bohužel taky své, ne ovšem tak strašně, jak tu píšete, spíš s pletí, nechci to tu psát, a je to běh na dlouhou trať...u terapeuta jsme se snažili přijít na to, co to vždycky spustilo, stačila prkotina, že třeba v TV mi v nějakém filmu upoutalo, jak jsem proti dotyčnému neschopná, a už to jelo. Dr. pak říkal, hm, tak si myslíte, že jste neschopná, následuje poškozování, což v důsledku vede k tomu, že pak zas nějaké činnosti teda nemůžete dělat, a fakt si dotvrdíte, že teda opravdu jste neschopná, to je bludný kruh...No, nevím jak to dr. dělá, ale po troškách se pak člověk mění, že se začne mít rád a ustupuje to, teda pomalu, ale jde to....:o)

IVO!!!!! Já jsem na netu jen v práci, nejsem doktor, ale před dvěma lety jsem se léčila z deprese a jde to!!! Bylo mi děsně a pak jsem začala brát antidepresiva a chodila jsem 3 měsíce do denního stacionáře. Nejdřív jsem si říkala, to je děs, čtvrt roku mít marodní a být za cvoka, ale bylo to to nejlepšé, co jsem mohla udělat. tam jsme seděli v kruhu - 8 lidí a dr. a povídali jsme a fakt to bylo užitečný. pak jsem pokračovala ještě individálně u psychoterapeuta, a teď už je to dobrý, už mi lidi říkají, že působím jako optimista. IVO, nevzdávej to, jde z toho ven. Já bohužel časově nestíhám číst v práci ještě další diskuze, třeba tu depresi, tak já budu chodit sem, ju? :o)

Ahoj Pajko,děkuju za rady.Jen nevím jestli je dokážu realizovat.Je mi tak hrozně zle,že už si nevím rady sama se sebou.Mám tak šílený deprese jaký jsem ještě snad nikdy neměla.Kvůli nespavosti jsem totálně vyčerpaná a připadá mi,že se každou chvíli zhroutím.Nejsem schopná nic udělat,nic mě nebaví.Relaxaci jsem zkoušela už několikrát,ale vůbec jsem se nemohla soustředit.K psychiatrovi jsem objednaná na čtvrtek ráno.Ale nevím jestli mu dokážu popsat jak mi opravdu je.Možná někomu připadá,že se tady jen lituju a že kdybych víc chtěla,tak že mi bude aspoň trošku líp.Ale já jsem úplně mimo-apatie!!Mám dost sebevražedný myšlenky a já fakt už nemůžu!!

S člověkem, který trpí, se jedná jako s ožralými: "No tak nech toho, ale tak už dej pokoj, ale tohle ne, no tak už dost..." /Cesare Pavese/

Ahoj Pajko, moc hezky jsi to napsala, děkuju za odpověď. No, jak se mám? Jak vidíš, tak žádná sláva... Pár dní je mi lépe, a pak zase několik dní jen tak přežívám a i v tom ubližování si jsem přidala na intenzitě. Ach jo! :ó( Dělám to častěji a snad i víc, nevím, kdy bych s tím v tu chvíli měla přestat. Přemýšlela jsem o tom a můj problém je, že se nedokážu mít ráda, nemám sebevědomí a stydím se za sebe, za to jaká jsem na povrchu a i uvnitř. A v pozadí mého problému je, že jsem byla takové to tiché dítě, se kterým ostatní bábovičky moc stavět nechtějí. Ve škole to pak byly posměšky od spolužáků a ponižování od učitelů... Ono to zní nicotně, abych si teď kvůli tomu ubližovala, ale v deseti letech to vidítě úplně jinak a začne ve vás hlodat ten červík, co když mají ostatní pravdu a jsem vážně taková... hloupá a ošklivá... a takovou mě přece nikdo nemůže mít rád. A postupně se nabalovaly další a další mindráky. Tohle ale byl jen částečný důvod toho, proč jsem si začala ubližovat. Taková jsem dřív nebyla, měla jsem se alespoň trochu ráda a neměla jsem ani ty depky. Zlom přišel, když se mi nepovedlo něco, na čem mi opravdu moc záleželo. Už jsem si s tím nápadem, abych si ublížila, zahrávala hodně dlouho, a tak jsem poprvé vzala do ruky zápalky... A to už jsme tady. Postupně jsem se naučila nenávidět samu sebe a nedokážu přestat takhle uvažovat! O tom, že bych měla vyhledat odborníka nejsi přesvědčená jen ty, ale i já..., jenže já se toho strašně bojím! Opravdu bych se chtěla naučit mít se ráda, poznat ten pocit, kdy si sami sebe umíme vážit. Nevím, ale to co jsi radila IVĚ, aby zkusila relaxaci. Já bych tohle v mých depresivních stavech asi nezvládla. Nedonutila bych se udělat cokoliv navíc, než je nezbytné a už vůbec ne, udělat něco pro sebe..., to si snad ani nezasloužím... A za tuhle pomoc, kdy si se mnou jen povídáš Ti děkuju, vážím si toho...

IVO, a já jsem zase ráda, že někdo chápe, jak mi je... Že existuje někdo, kdo dokáže pochopit, že si to jen všechno nevymýšlím. Doufám, že už je ti zase o něco lépe. Alespoň, že tebe má kdo donutit to málo udělat a je hezké, že tě má přítel rád, určitě mu na tobě i hodně záleží. To mě zase nikdo nebrání celý den prosedit a pachtit se ve své ubohosti. Taky znáš ten pocit, kdy se čas příšerně vleče a zároveň ti utíká tak rychle... a chtěla bys toho za den udělat tolik, ale nedokážu se přemluvit? Tohle prožívám já. Zítra musím do školy a chtěla jsem se dneska něco naučit /docela by se to hodilo :o)/, a tak jsem se na to pokoušela soustředit, všechno jsem četla několikrát, ale unikaly mi souvislosti. Po půl hodince jsem zjistila, že z toho nevím ale vůbec nic, a tak jsem toho nechala... Vím, že budu zítra zkoušená, ale prostě to nedokážu. :o( Taky si ubližuju, když je mi takhle mizerně, pak se mi trochu uleví, ale musím to udělat znovu a znovu... Přeju ti, aby ti bylo už zase lépe a drž se!