Sebepoškozování

Tak jsem si včera napsala na tohle fórum vzázek a docela jsem se uklidnila.Navíc jsem si říkala,že všechno se dá přežít a že musím být silná.Přestala jsem na všechno myslet,sešla jsem se s přáteli a byla jsem v pohodě.Ale večer jsem přišla domu,lehla jsem si do postele a nevěděla jsem,proč to všechno.došlo mi,že se jenom přetvařuju a všechno je zttracený.Přišla jse si bezcená,hnusná,tlustá,nechutná,že mně nido nemá rád.pořezala jsem se a měla jsem na sebe tak strašnej vztek,jenom když jsem se podívala do zrdcadla,kdž jsem si polila ruce jodisolem.Ne proto,že jsem se pořezala ale proto,že budu muset nosit zase celé dny dlouhý rukáv...Nevím,co mám dělat...

Četla jsem si vzkazy všech holek a byla jsem uplně v rozporu.Chtělo se mi brečet a zároveň jsem možná i sobecky cítila úlevu,že je spoustu lidí,kteří jsou jako já.Od malička mně děti ve školce a ve škole šikanovali.Neměli mně rádi.Byla jsme tlustá a ošklivá,neměla jsem potřebu se družit.Od malička jsem si vrážela hřebíky do rukou,drápala si ruce,ale nepamatuju si přesně,jak to vzniklo.Čím jsem byla starší,tím častěji jsem se cítila horší.Mám velké sklony k anorxii nebo bulimíi,měla jsem období,kdy jsem po jídle zvracela,nebo nejedla vůbec.O prázdninách po dokončení základky si přesně pamatuju moje první razantní kroky.Vzala jsem si nářezák na papír a v tý nenávisti k sobě sama a v lítosti,že jsem pořád sama jsem se pořezala do zápěstí až po loket.Pak jsem si našla kapesní švýcarský nůž a od té doby si jizvy velmi často obnovuji.Cítila jsem se nemilovaná,sama,ošklivá,tlustá a odháněná-a když jsem se pořezala,najednou jsem cítila úlevu.Najednou jsem přestala jíst.Přes léto jsem zhubla patnáct kilo.Všechno byo ideální,všichni mně najednou začali hrozně moc brát,chválili mně.našla jsem kluka svých snů.Vyjímečně nebyl o 10 nebo i 40 let starší než já,jako dřív a strašně jsme si rozumněli.Zamilovala jsem se a přestala si ubližovat.Říkal mi,jak mně miluje,jak jsem úžasná a krásná,že mám nádherný tělo...Měli jsme spoustu přátel.ale i při malinkém rozporu jsem se potom sama v koutku s pláčem pořezala a přestala si věřit.Nebo jsem si věřila,ale stejně jsem to musela udělat,i když mi bylo úplně dobře.Když na to přišel,řekl mi spoustu úžasných věcí,chtěl mi pomoct.Všichni,kdo to o mně věděli mi říkali,nop jo,jsi magor,nebo nech toho,je to hnusný,ale on mi řekl,že nesmím,že tím ubližuju sobě a ostatním,že mu na mně záleží a chce mi pomoct.Věřila jsem mu.Pokaždý,co jsem se pořezala mi pomohl a já měla stále delší intervali a hledala si přesto odbornou pomoct,aby jsem pro něj byla pořád zdravá a krásná.Rozešel se se mnou.Byl pro mně vším.Ačkoli mi je teprve šestnáct,jako malá jsem měla doma nedostatek lásky a hodně peněz a tak se pokaždé na každý vztah hodně upínám,vybírala jsem si starší muže a žila s nimi,chtěla jsem mít děti,proto jsem taky vyšla z bulimie.Ale on mně opustil a mně se zhroutil svět.Řezala jsem se do rukou i celý den,nemohla jsem chodit do školy jak jsem se zhroutila.Nakonec jsme si podřezala žíli.Ale stalo se to,čeho jsem se nejvíc bála-ráno jsem se probudila.Ačkoli mi bylo špatně,žila jsem,rány čase zarostly a já si pořád dál plánuju,jak ještě dokonaleji říznout,abych umřela,i když je to více než dva týdny,co jsem sama.Život pro mně nemá smysle,ačkoli se začínám zvedat,a¨stále myslím na sebevraždu.Mám plné ruce,nohy jizev a cítím se šíleně...Byla bych moc ráda,kdyby mi někdo napsal,ráda si popovídám,zajímá mně,jestli je opravdu tolik lidí,kteří si dokážou ublížit...Tvoye-Misha"seznam.czDržte se...

Hmm... nikde nikdo... zřejmě nikoho nic netrápí a to je jedině dobře...Takže všem vám tu přeju krásné a veselé Vánoce a do nového roku spoustu psychické pohody - té hlavně! Anila

Ahoj všichni, už jsem z toho vyčerpaná... z každodenního boje. Když si každý den říkám, že od zítřka začnu znovu, že se pokusím něco dělat, že budu veselejší, že prostě zítřek bude jiný... lepší, ale je to pořád stejné... I když ne tak docela, už je mi o něco lépe. Už spím o trochu déle, svírání žaludku přestalo, ne každý úsměv mě bolí, ale zato mě zase chytá to přejídání a láká ubližování si... Taky jsem se tenhle týden zkoušela přeobjednat k psycholožce, ale nemá místo, tak ať to zkusím na psychiatrii (ha, ha). Do toho se mi ale moc nechtělo, ale nějak mě to zase chytlo, a tak jsem to přeci jen zkoušela... Vzali by mě až v únoru... Ve škole jsem psali písemky, buď jsem nebyla schopná to vůbec dopsat, anebo jsem to ani nepsala, protože se mi to zdálo zbytečné vůbec psát... Jsem přeci tak pitomá! A to mám na prázdniny tolik úkolů a po prázdninách další písemky a zkoušení. Ale mým hlavním cílem je přežít! Pro H. Ještě jsem neviděla knížku, které by byla přímo o sebepoškozování... A vlastně mě ani neláká něco takového číst, mám toho už tak sama dost... Ale co kdyby sis o tom zkusil s tím člověkem promluvit. Třeba doufá v někoho, kdo by ho vyslechl. A věř, že tohle Ti dá víc, než to, co vyčteš z nějaké knížky. Přeju Ti hodně štěstí! A vám všem hezké odpoledne, Anila

Zdravím všechny,mám jednu prosbu. Nedávno se mi někdo svěřil, že má problémy - sebepoškozování. Moc rád bych se o sebepoškozování dozvěděl více, ale na Netu jsem ještě nenašel žádnou knihu. Nevíte náhodou o nějaké knížce, kde bych se dočetl více o této problematice. Předem děkuji.P.S. A držím Vám všem palce, ať to vydřžíte.

Anilo, jsem přesvědčená o tom, že bys s tím měla udělat něco hned. Čím dřív to podnikneš, tím rychleji z toho budeš venku a naopak. Podvědomí je mrcha a Ty si tam své problémy necháváš zažírat. Některé z pocitů, které líčíš důvěrně znám :( Přeju Ti velice, abys pocítila úlevu z uvolnění, tedy aby Tvé napětí ustoupilo...

Ahoj všem! ...Padá sníh! Tiše, pomalu a tak krásně hebce... Je tma a mně je zase líp, i když je mi smutno a cosi mi svírá žaludek, je to nesrovnatelné s tím, jak mi bylo přes den. Pajko, já vím, mám problém...! Nemyslím, že by prvotní byly mé úzkostné stavy /úzkost jako taková, nervozita, svírání žaludku/, ty mám asi poslední čtyři dny. Úzkost jsem necítila tak jako nyní. Teď se mi zdá, že bych si na ten pocit mohla snad i sáhnout. Dřív to byla spíš únava, nemohla jsem nic udělat, spala jsem i dvacet hodin denně, do ničeho se mi něchtělo nebo snad chtělo, ale prostě jsem nemohla. Nedokázala jsem dochodit ani celý týden do školy a když jsem zůstala doma, jen jsem ležela nebo se ploužila po bytě. Připadala jsem si uboze, že se nedokážu sama překonat. Nerada se k tomu přiznávám, ale někdy jsem se nedokázala ani umýt. Nepřemluvila jsem se k tomu a když, dělalo se mi špatně, že musím na sebe šáhnout. /Byla jsem si bytostně odporná./ A to se mi nechce pořád... Fuj, musím mít úplně zhasnuto, když se jdu umýt, abych se alespoň neviděla. A do toho všeho můj nepravidelný spánek. Buď jsem nemohla usnout, anebo jsem se ráno probouzela. Teď už je to obojí. :-) Včera jsem usnula o půlnoci, vzbudila se ve tři a znovu usnula až v pět..., ale to už mi za hodinku zvonil budík. Jsem unavená, chce se mi spát - strašně! -, ale neusnu! :-( Málem bych zapomněla na své žravostní příhody, díky kterým jsem přibrala 5 kilo za týden..., tam někde jsem se přestala vážit. Pomalu mi naopak začíná být jídlo protivný, ale za to může můj sevřenej žaludek. Spíš než z jídla, se mi dělá zle z představy, že bych měla něco vypít... /Za celý víkend jsem měla trochu čaje a kafe./ Představa, že piju něco tak mazlavě tekutého, je mi odporná. Nechápu, na co to můj chorobný mozek zase přišel... :-(( Zítra píšeme písemku a ani jsem to neviděla, štve mě, že se na to nemůžu soustředit, že se sebou nic nezmůžu... Že jsem snad i líná! Tenhle příspěvek je jediné a největší, co jsem ze sebe za celý den dokýzala vydolovat. Ach jo! :ó( Z vánočního volna je mi trochu ouvej, protože mě nic a nikdo nebude nutit něco dělat, a tak....., nebudu to raději domýšlet, ale myslím, už se to blíží ke konci, cítím to, už to trvá pět týdnů... Já to znám, nemám to přeci poprvé..., sice jsem to ještě nezažila až takhle..., ale přejde to stejně jako i předtím a psycholožku navštívím, aby se to nevrátilo, neboť je to hrůza...! A ještě k těm linkám první pomoci, linkdy důvěry, atd. Nemám s tím moc dobré zkušenosti... Člověk se div neplazí "mizernou náladou" /slabě řečeno/ a na druhé straně se ozve někdo se svým naučeným: že se máte mít víc rádi, pochválit se a dělat něco, co vás baví... Ne, že by to všechno nebyla pravda, ale to je mi v tomhle stavu k ničemu... Jak se mám mít víc ráda? - Já se snad už ani nedokážu víc nenávidět. Za co bych se měla pochválit? A jak dělat něco, co by mě mělo bavit? - Vždyť já se nedokážu ani pohnout! IVO a T. vám také moc díky za podporu... Vydržela jsem, držím se a vydržím!!! :-) Hezký večer, Anila

anilo, máš problém, který je třeba řešit. Měla bys zkusit podniknout něco hned, ať si užiješ vánočního volna a nemusíš trpět. Každá minuta života strávená v pohodě stojí za to a jsem přesvědčená, že stačí dost málo k tomu, aby ses uklidnila, jenom to bez odborníka nejsi schopna sama zvládnout. Prvotní jsou Tvé úzkostné stavy, od nich se vše odvíjí. Dnešní medicína si s úzkostí ví rady. nezlusiš nějakou linku první pomoci, krizové centrum, kde by Ti pomohli, aby čas, který Ti zbývá k návštěvě psychologa byl život a ne živoření.

Ahoj ANILO, čtu Tvé příspěvky pravidelně. Drž se, prosím. Je to teď asi hodně těžký, ale vydrž. Myslím na Tebe a drž se!!!!

Ahoj Anilo,pokud te to trochu uklidni nepises jen tak do vzduchu :-) Vzdy tu je nekdo koho to zajima. Neves hlavu,uvidis ze mesic ubehne jako nic a pak ti bude skutecne lip.Ver tomu.Cauky

...Neustále jsem se celou noc budila, ráno otevřu oči a cítím to - úzkost, strach... S velkým přemáháním jsem vstala, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, z té představy se mi dělalo špatně..., ale úzkost byla čím dál větší, a tak jsem se ji snažila překrýt čím jiným než jídlem. Zase jsem se přejedla /jak jsem zoufalá, tak jsem blbá/. Z oběda se mi už zvedal žaludek. Byla jsem nervózní, plná úzkosti, svírání v břiše a chtělo se mi brečet, ale nešlo to. Odpoledne jsem trávila chozením po pokoji od skříně ke stolu a nazpátek s přáním, aby už byl večer a tma. To se vždycky nějak uklidním. Pak už jsem to nevydržela a popálila se. Budu mít další dvě jizvy. Ach jo. :ó( Podstatně se mi ulevilo, cítila jsem, jak ze mě všechny nepříjemné pocity odchází. Všechno to odplouvalo a já se mohla zase v klidu nadechnout. Vypla jsem mobil a nezapnu ho dřív jak v pondělí. Nechci s nikým mluvit, nemám na to náladu. Zbytek večera jsem seděla na posteli a koukala do tmy. Už ve mně nebyla úzkost, jen smutek a strach, co bude zítra... Tma! Ach, jak se mi jen ulevilo, je mi nádherně! Kéž by tohle nikdy neskončilo! Sice jsem se probudila kolem čtvté, ale naspala jsem celkem asi pět hodin, což je za posledních několik dní můj rekord. Dnešní den je o něco lepší, není toho na mě tolik, ale dobře mi není. Ta podlá úzkost tam někde číhá. Mám chuť se někam schoulit do klubíčka daleko od všech. Už aby to bylo zase pryč a mně bylo jakžtak zase fajn! Máma chce, abych s ní někam jela a ani se nebudu snažit odporovat, i když je mi takhle..., vidím na ní, jak se na to těšila a nechci jí kazit radost. Snad mě to nepoloží. Vám všem tu přeju krásné poledne, o moc hezčí den, než mám a budu mít já. Snad tu nikomu nevadí, že si sem píšu to mé každodenní velké trápeníčko, potřebuju se vykecat, nebo už se vážně zblázním a místa je tu dost. ;o) A pokud to přeci jen někomu vadí, ať to nečte... Nikoho nenutím!

Už se z toho asi zblázním... Včera mi bylo příšerně zle a nešlo to jinak, nemohla jsem ten "hlodavej" pocit a úzkost vydržet a musela jsem si ublížit. Spala jsem jen tři hodiny a nebyla jsem zase schopná vylézt z postele, takže ze školy opět sešlo. Bylo mi nanic a musela jsem někam jet... - když si připadám ubohá, nesnáším ty pohledy lidí, bylo mi z nich tak úzko... Doma jsem se tak přejedla a tu nicotnost jsem stejně nezahnala, měla jsem co dělat, abych nezvracela... Teď tu sedím už dvě hodiny a jen brečím... Už nemůžu! Jsem unavená, chci /potřebuju/ si od toho "pocitu" alespoň na chvíli odpočinout.....

Ahoj,vzhledem k tomu ze jsi me vyslysela chapu to tak ze mohu napsat.Pak tedy ti napisu pokud ti to nebude vadit.Smim?

Pro T. Moji otcové pili oba. Ten vlastní se několikrát léčil, ale neúspěšně. Řežu se tam, kde to není vůbec vidět, tak možná Ti to dojde.Hrozně se za to stydím!!! Taky jest¨li Ti dojde, kde se řežu, tak si určitě budeš myslet, že jsem ten největší blázen. Ale kromě řezání taky bouchám hlavou o zeď, to se mi taky někdy uleví. Nebo mlátím loktem o zeď, ale ten jsem z toho měla už několikrát zlomenej. Vždy jsem to svewdla na to, že jsem někde upadla.Zatím to skoro vždy prošlo. Dvakrát jsem to řekla Michalovi.Milý T. jestli se chceš o mně dozvědět víc, tak mrkni do rubriky zneužívání a jeho následky, pak možná pochopíš víc. Posílám E-mail.

IVE:S otcem jsem to nepochopil tak jako,ze nevim jestli to byl tenkrat vlastni nebo tento nevlastni co pije.Nebo pili oba? Nebo mas jen nevlastniho?Mozna jsem tvuj pribeh necetl cely.Anile:Ptas se kdyby ... ale ja tohle zazil.Jen jsem se tenkrat z ohleduplnosti "zarek" ze se ptat nebudu aby to netraumatizovalo dal.A to byla chyba neb ted uz se nic nedovim i kdyz chci.Jakakoliv rec na toto tema je nemozna. Proto s nadsenim vitam tyto nazory.Vidim,ze clovek jako IVA to "dokazala" se otevrit.Slo by IVO napsat ti nekam na meil?Pokud nechces pochopim to.Snad nebudu moc vlezly(priznavam,ze jsem tuto debatu necetl jeste celou,takze spoustu veci jeste nevim)Jakym zpusobem se da rezat na ruce aby to bylo jeste pro tebe,ivo snesitelne? A kde se rezes ted? Nekde na nohach pod kalhoty aby to pres den nebylo videt? Pokud se ptam hloupe omlouvam se.Zatim se mejte ...

ANILO, jsi statečná. FAKT. Zkus ten měsíc nějak vydržet a když to nepůjde, tak zkus zavolat třeba na nějakou Linku důvěry, která je anonymní a kde se můžeš vypovídat. K Tvému dotazu, zda-li se platí při prvním sezení. Je to zvláštní. Já chodím k psycholožce už přes 2 roky a nikdy jsem nic neplatila. Záleží taky tedy na tom, jestli ten psycholog má smlouvu s Tvojí zdravotní pojišťovnou. Tak se na to raději ještě zeptej. Ale vím, že za mojí psycholožkou chodí i lidi, kteří s ní nemají smlouvu a platí 200Kč za hodinu.

Ahoj T. S michalem jsem se seznámila před 2 rokama. Je to zvláštní, ale potkali jsme se v psychiatrické léčebně. Já se tam léčila s deo¨presema, sebepoškozováním, anorexií a posttreaumatickou stresovou poruchou. A on se tam léčil ze závislosti na automatech. A vyléčil se. Nehraje. Za to o mně se to nedá říct, že bych byla vyléčená. No ale to je jedno. Ptal ses, jestli když si ublížím, tak jestli mi dochází, že to musím nějak skrýt. To je mi jasný a je to problém. Protože nejvíc se řežu na rukou. Ale teď dlouho se řežu,kde to není vidět. Co jsi nepochopil s tím otcem? Kdyby se mě Michal zeptal, abych mu řekla celou pravdu, tak nevím jak bych reagovala. Něco bych mu řekla,ale asi né všechno. Hlavně s tím milováním né. Možná bych mu řekla, že si někdy trochu ubližuju, ale řekla bych mu to dost opatrně, aby se nevylekal a nebyl nešťastný a třeba na mě naštvaný.

pro T. Ano, to by byla ideální reakce. Zajímalo mě, jak by ses cítil dozvědět se "všechno". Věřím, že bys byl na jednu stranu šťastný, ale co bys dělal s tou bolestivou částí? ...Člověk, kterého miluješ, ti řekl, že se mu protiví, když se ho PRÁVĚ TY dotýkáš... Jak by ses s tím vším vypořádal? Anebo trochu jiná situace. Přítelkyně - řekněme, že se znáte dva měsíce - se ti jen okrajově zmíní, že trpí depresemi, sebepoškozováním... Tebe by u ní nic takového ani nenapadlo. Tvá reakce nyní?

Snad jeste doplnim ... "kdyby právě za mnou přišla přítelkyně a řekla mi, jak příšerné jsou deprese a úzkosti, že si to ani neumíš představit, jak se cítí, když se řeže, že milování se mnou se jí nelíbí a dělá to jen pro to, že mě má moc ráda a nechce mě ztratit...?!" ... ja si vlastne nic jineho nepreju,nez aby udelala to co udelala IVA. Nasla odvahu prijit a rict "to". Ano chapu ze lide jsou ruzni,ale kdyz dokazala dat IVA Michalovi svuj denicek a jen proto ze on by to neustal mu nerekne "vse" pak chci prijit na to jak to dokazala ...

Anile:Ne nemam vztah k nekomu kdo si ublizuje ... mam vztah k nekomu kdo - "chodi k psycholožce, která je moc fajn.Dlouho ji trvalo než k ni měla důvěru.Je jediný člověk, který ví úplně vše, co se stalo" - Tot nejsou ma slova,ale napsala je IVA. A ja bych chtel zjistit co primelo IVU jit sem,bavit se o tom,jak reagoval jeji kluk a jak se z toho mohu ja poucit. Jo a pokud jde o to jak bych reagoval ... v tuto chvili musim rict,ze uvnitr bych byl neuveritelne stastny,protoze bych znal pravdu i kdyz bolestnou.