Nevlastní velmi problémový syn-PROSÍM PORAĎTE

Jenže na druhou stranu, když jeden z rodičů něco řekne, dítě by mělo vědět, že za tím stojí i ten druhý. Rodiče si to mohou spolu vyříkat mezi čtyřma očima, pokud mají výhrady, ale dítě by mělo vědět, že když nepovolí tatínek, nelze přemlouvat maminku.
To je sice teorie, která se v praxi dodržuje mnohem hůře, ale nějak vybavit děti pro ten ne vždy dobrý svět kolem musíme.

Jani, promiň, ale argumentace, že chlap něco vydrží mě přijde zcestná.

Jedou dvě třídy, čili dohromady asi 40 dětí a 4 nebo 5 učitelů, je to turistický výlet. Lukymu se tam jet nechce a já jsem na jeho straně vzhledem k tomu, že nemá ve třídě žádné kamarády, mám hrůzu z toho, že mu budou děti nadávat, že s ním nikdo nebude chtít sedět v autobuse nebo být na pokoji, či dokonce se s ním bavit, nebo že mu budou děti ubližovat. Manžel to ale vidí jinak, nevidí vůbec rád, když Luk zůstává jen tak pro nic za nic doma (no uznávám že občas simuluje dost věrohodně a já pak manžela přemlouvám že tentokrát je to naposled). Myslím si že to jeho nucení ovlivnil průšvih, který nedávno udělal Lukáš s těmi tzv. "kamarády", jednomu jejich učiteli poškrábali auto a on je přistihl, znal jména asi dvou, ale kluci do toho namočili Lukyho taky, ten učitel to nehlásil na bezpečnost ani nikam jinam, s těmi kluky si to prý vyřídí sám, je totiž jejich třídní a Lukyho osobně doprovodil domů a vše nám řekl, manžel zaplatil škodu, a Luk dostal zaracha a manžel s ním velice dlouho mluvil, "slíbil" mu, že za to už mu do konce školního roku neodpustí ani ťuk, takže má Lukáš domácí vězení a musí se teď učit s manželem. No a ten teď řekl, že když si to u dětí ve třídě tak zkazil sám, tak teď pojede bez odmlouvání na výlet, že je prý chlap a něco vydrží. Mě se to teda moc nelíbí.

to Jana
Nepiš, samozřejmě, přesně kam jedou, ale jedná se spíše o turistiku , zoo, hrady, zámky nebo nějaké městské památky? Jedou ještě nějací rodiče jako "pedagogický dozor"? nebo kolik asi dětí a učitelů? Pro dozor a pedagogy by to samozřejmě bylo jednodušší, ale Lukáš do této třídy jednou patří a výlet je, pokud vím, součástí školní výuky, takže jiná omluva než nemoc by neměla být důvodem k vyřazení. Je možné, že budou problémy, ale na druhou stranu je to výlet, čili Lukymu žádné zkoušení nehrozí, tak proč by nemohl být normální veselé dítě na výletě.

No mé kolegyně mají buď úplně malé děti, nebo už odrostlé, manželův bratr má 15ti letého syna, je to fajn pohodový kluk se kterým si Luky celkem rozumí, ale asi mu vadí že Petr s ním jedná jako s mladším a ne se sobě rovným. Ale spory mezi sebou si kupodivu řeší sami, i když to většinou dopadne tak, že Luk dostane od Péti nějakou za ucho, pak se spolu chvíli nebaví, ale brzy to přejde.
Chtěla bych se zeptat, Lukyho třída jede na dva dny na školní výlet, ale jeho učitelka mi doporučila, aby Lukáš nejel a já si myslím, že by to bylo nejlepší, ale můj manžel si to nemyslí, jaký na to máte názor vy?

Nemají tvé kamarádky,kolegyně nebo příbuzné syny přibližně v Lukášově věku?Pak bys mohla zařídit takzvané "řízené"kamarádství.Scházely byste se na pokec ženský a braly s sebou syny,aby taky dali řeč nebo třeba společně hráli nějaké počítačové hry.Třeba by se kluci spřátelili a pak se scházeli i sami.

Hele pokud má špatný zkušenosti, tak ho k psychologovi fakt asi jen tak nedostanete, z vlastní zkušenosti vím, že si pak člověk připadá jak cvok.
To že s ním trávíte víc času je super, já byl vždycky strašně vděčnej že se mi někdo věnuje, že má o mě někdo zájem nebo mi pomáhá a u bráchy je to to samý a s těma kámošema to fakt nevím co poradit, já měl spíš problém, že sem žádný neměl a brácha je na tom stejně.
Takže se držte.

Vyzkoušeli jsme co se dalo. Výsledek našeho snažení je asi nejvíc v tom, že manžel je častěji doma a s Lukem trávíme víc času, manžel se na něj chodí občas i dívat na trénink. Snažíme se dohnat do školy co jde (i když v tom zrovna Luk moc ochotně nespolupracuje). K psychologovi se nám ho dostat opět nepodařilo, ale mluvili jsme s manželem o celé situaci, řekla jsem mu že píšu sem, vše si přečetl a začali jsme být možná trochu důslednější. A já se snažím Lukovi nedovolovat úplně všechno co si zamane, ale lehké to není ani pro mě ani pro něj. Tak nevím, Lukášovi se taky moc nelíbí, že ho nechceme pouštět ven s jeho "kamarády", ale mě se to kamarádství vůbec nelíbí a nevím jak mu to mám ještě vysvětlit.

Udělali jste Jani nějaký pokrok?Zkusili jste nějakou radu?

možná by bylo dobré,kdyby měl Lukáš možnost promluvit si s někým,kdo už je adoptovaný delší dobu a se vším se už vyrovnal.Třeba jako je tady Tomáš.Že by spolu vše prodiskutovali jako "rovný s rovným".Takový hovor s někým,jako je tady Tomáš,by mu dal víc než některý psycholog.

Fakt tady taky úplně nechápu některý pitomý rady, nebo že to paní Janě někdo nechce věřit, hele naši to nemaj se mnou ani s mým bráchou fakt nejjednodušší. Taky jsem docela dlouhou dobu chodil k psychologovi a ten mi vysvětlil, že to není moje vina, někdy prostě sám nevím co chci, nevím jak se mám zachovat v určitejch momentech, který vám ostatním asi přijdou normální, teď to sám vidím na bráchovi, ale já sám tím prošel, takže ho chápu, ale vidím, že sem se choval asi dost hrozně. Brácha nejdřív taky protestoval proti tomu aby šel k psychologovi, ale pomohlo mi to a tak jsem ho taky přesvědčil, takže teď je to v pohodě.
A pro toho posledního chytráka "Czecha" bych jen doplnil, že mě můj vlastní brácha dodal dost energie a sebedůvěry, už jsem si tam nepřipadal jako cizí, ten pocit, že jste někde "jako na návštěvě" tak ten fakt jen tak nezmizí, ale teď jsem tam měl něhoko, kdo ke mě patří a hned je to jiný. Rodiče toho rozhodnutí nelitujou, protože jsme se prý oba dost zklidnili a všechno jde teď nějak líp.

to Czech
To, co Jana píše naposled, jsou pouhé úvahy kdyby... Ale kdyby taková situace nastala, rozhodně by to bylo lepší řešení pro obě děti než nechat sourozence v domově.
Jana sbírá zkušenosti, setkává se s problémy a učí se to, co jinak rodina s dvanáctiletým dítětem má za sebou.
Navíc - stačí se podívat kolem a jistě najdu pár rodin s vlastními a problémovými dětmi, někdy problémovými vinou rodičů.
Je to rozhodnutí Jany a jejího manžela, my ji jen můžeme podpořit /některé ty mužské rady tady jsou velmi rozumné a stálo by za to se jimi řídit (Rob), my, ženy, nejsme vždy tak důsledné/, protože to je běh na dlouhou trať.

To myslíte vážně? Píšete jak nezvládáte výchovu jednoho problémového syna a klidně byste si vzala do péče dalšího? Nezlobte se, ale když to tady čtu, tak mám pocit, že ta vaše výchova nedopadne dobře a připojit k tomu osud dalšího člověka by byla trestuhodná hloupost.

Tome myslím že to co jsi popsal je ukázkový případ toho proč se Luky tak chová. Kdyby se našel nějaký Lukyho sourozenec, asi bychom udělali to samé co tví rodiče. Luky je už prostě NÁŠ a udělali bychom pro něj cokoliv.

Jo, Tome,já si taky myslím,že ne všechny děti z děcáku jsou problémové.Viděla jsem v televizi pořad z nějakého Domova a byly tam rozhovory s dětmi.A pár kluků tam bylo tak milých ,hodných a bezbranných,že by si je člověk adoptoval hned,kdyby to šlo.

Nevím jak bych poradil, ale mě je 17 a jsem taky adoptovaný a moji náhradní rodiče to se mnou neměli vůbec jednoduchý, vzali si mě když mi bylo 10 a asi před rokem jsem chtěl najít své pravé rodiče, ale ti asi nechtěli abych se o nich dozvěděl, ale po dlouhém pátraní jsem objevil, že mám 13ti letýho bráchu, kterej byl v děcáku, nevěděl jsem jak to našim říct, aby se nezlobili, protože je mám fakt rád, ale nějak jsem to ze sebe dostal, sice byli nejdříve překvapení, ale zachovali se bezvadně, adoptovali i mýho bráchu a dost toho co tady Jana popisuje zažíváme taky, je to prostě tím, kde jsme vyrostli, uvědomte si, že nám scházeli rodiče ve chvílích, kdy jsme nejvíce potřebovali, a taky si myslím, že není pravda, že většina dětí z děcáku stejně vychovat nejde, mě adoptovali, když už jsem byl "starý" a svý rodiče bych nikdy nezklamal a i s bráchou jim pomáhám jak se dá. Tak se držte.

Pokud praví rodiče nechtějí, nic se nedozvíte.

to Anna
Tak pokud je to myšleno takhle, v pořádku.
To je rozumné. Ale také nevím, jak se to dnes dělá.
Jenže pokud jsou "tajné" porody, nevím, kolik toho musí nastávající matka, která se dítěte zřekně, říct o sobě a své rodině.
Tak a zase k Lukymu, tohle byly odbočky.

No ale ještě než bylo dítě adoptováno,tak by se o něm asi měli budoucí rodiče dozvědět něco i z hlediska jeho původní rodiny,ne?Já nevím,jak je to teď,ale když před léty kolega adoptoval holčičku,řekli jim o původní rodině dost.Že biologičtí rodiče nevědí,kdo jejich dítě adoptoval,to chápu,ale proč by neměli vědět adoptivní rodiče,z jaké rodiny dítě pochází,to je přece nesmysl.Neoznamuje se jim přece adresa,ale základní,všeobecné údaje.

Obávám se, že když adoptujete dítě, t.j. nezrušitelně, jste vy jeho rodiče se všemi právy i povinnostmi, včetně dědického práva a podobně a biologičtí rodiče více méně mizí v nenávratnu. Není dobře, aby případně věděli, kdo adoptoval jejich dítě, i když např. pro různé dědičné vlastnosti či nemoci to může být problém.
Jenže pokud by se o rodičích vědělo, mohli by do výchovy přímo či nepřímo zasahovat a to by asi nikdo z adoptivních rodičů nechtěl. A to by potom byl problém už s velkým P.
Jiné je to u pěstounů, kde jsou rodiče známí.