Rozčarování z vlastního dítěte

No jo, nevěříte, ale ve výchově dvou sourozenců, i u slušných lidí, někdy bývá závratný rozdíl..Jeden je preferovaný a všechno nebo aspoň něco se mu promíjí, třeba proto, že je mladší nebo starší...a ten druhý si to vyžere za něj, aby jaksi byla rovnováha. Nejhorší je, že si to často neuvědomí ani rodiče, jak moc je jejich přístup rozdílný. Málokdo si totiž vzpomene, co komu řekl před minutou, a diví se , proč je to dítě uražené a druhé se směje, natož aby dospěl k reflexi jak se k někomu choval třeba 20 let:) Takže když jsou dvě děti , prostě, možná aniž by to někdo chtěl, z nedostatku času, momentální špatné nálady, nebo z pohodlnosti, prostě z nějakých důvodů časem převáží k jednomu přístup A a k druhému přístup B:) A pak už se jenom běduje:)

Sousedi-slušný fajn lidi- mají dva kluky, rok od sebe. Neveřím, že je vychovávali rozdílně. Jeden je násilník a feťák, kterej kradl už ve škole, druhej slušnej kluk, kterej se stejně jako jeho rodiče kvůli bráchovi trápí. Je mi jich líto. Takovýhodle spratka měli dávno vyhnat z domu. Co podle vás udělali špatně?

anti - otravuj někde jinde a ne na doktorce, buď tak laskav.

Ještě jste nepřeskočily a nevíte, čeho se dočkáte na svých dětičkách, i když si myslíte, že je dobře vychováváte. Stačí ta správná partička. Takže nikoho neodsuzujte, výrazy té paní už jsou důsledkem toho, jak se jí synáček vyved. Já být např. rodiči spartakiádního vraha, tak si ho domu nevezmu, takovýho syna bych nechtěl do smrti vidět.

Souhlas s předchozím příspěvkem.

Petro, rozcarovani z vlastniho ditete, spratek, nevim, jestli ho chci videt na Vanoce, stoji to za to -tohle vsechno jsou tvoje slova. Zadny div, ze se k tobe syn chova jak se chova, on to samozrejme vycitil. A hluboce ho lituju, takovou matku fakt aby pohledal.

Velmi zajímavé téma a také velmi těžké. Mám dospělou dceru, která je slušná, citlivá, chytrá, inteligentní, hezká. Její puberta nebyla příliš bouřlivá a evidentně nějaké drobné konflikty vycházely z toho, co viděla kolem sebe a v TV a chtěla se tomu přizpůsobit, aby měla svoji hodnotu pro své vrstevníky. Když to pak zhodnotila svým rozumem, tak jí to samotné přišlo hloupé. Jeden závažnější problém se vyskytl, když se mne na společné dovolené pokoušela dostat do role pouhého plátce jejich účtů. To jsem oplakala a snažila jsem se přijít na to, kde jsem udělala chybu. Dnes si myslím, že tak, jako já jsem musela k určitým návykům a zkušenostem dojít svou cestou, taktéž musela i ona. Takže takové konflikty beru jako její cestu k poznání a důvěřuji jejímu úsudku a srdci, i když mne to někdy může zranit. Dítě tady není pro mne, ale já ho mám připravit do života. Od mala jsem jí vše vysvětlovala, nikoliv nařizovala a když hodnotím, co vidím v okolí, u známých atd., vím, že moje dcera má "kořeny a křídla" a to je do života dobrá deviza.

Možná,že dost přeceňujeme možnosti výchovy. Čím jsem starší, tím víc se mi zdá,že geny nepřelstíme. Synové kopírují své otce (např. v chování ke svým partnerkám), dcery své matky.

Učím syna /13-tiletý/ vážit si dobrých lidí, věcí, nebýt závislý jen na obskakování druhých. Do jisté míry mu dáváme s manželem volnost a dojisté míry ho držíme zkrátka. Je fuška uznat, co je přiměřeně správné, dobré výsledky se celkem dostavují, stojí to zatím za to. Ale nikdo mi nedá záruku, že se v dospělosti bude chovat, k nám rodičům tak, jak by se nám líbilo. Zase rodiče by neměli požadovat souhlas dítěte vždy a se vším.

Milá Petro, musíš si uvědomit, že nežijeme ve vzduchoprázdnu (tím chci říci, že kromě naší výchovy působí na dítě i kamarádi a také společnost)a navíc je každý jedinec individuální a může se stát, že hodnoty které my uznáváme, dítě zcela vědomě odmítá. Zcela Tě chápu, já jsem navíc v těch mlýnských kolech z obou stran - zcela nesnáším hodnoty a postoje mých rodičů a aniž bych je chtěl "trestat" tak setkání s nimi moc v oblibě nemám, protože je to dost stresující. A ve vztahu k mému pubertálnímu dítěti mám zase výhrady já - je zvyklá jenom přijímat a považuje to za samozřejmé. Ale myslím si, že každý rodič by se měl snažit nebýt citově závislý na svých dětech - to znamená mít svůj život, své přátele a koníčky. Já jsem v 18ti vypadl z domu a od té doby jsem soběstačný a pokud mé dítě bude chtít brát a přitom nebude ochotno respektovat mé podmínky, tak potom si může jít svou cestou, ale jak říkám za vlastní. Ona i armáda spásy má určitá pravidla, které musí bezdomovci respektovat.

Když se ženě narodí miminko,je šťastná,pečuje o něj jako o svůj největší poklad, vede ho celým dětstvím, těší se z jeho úspěchů,v duchu si říká,čím asi bude.A pak přijde puberta a vaše dítě je někdo úplně jiný,je to fracek na zabití několikrát denně.Když se dítěti blíží třicítka,čekáte,že už bude trochu klidu-ale ouha!Děťátko si vzpomnělo,že by nutně potřebovalo vaše životní úspory,nebo prodat vaši nemovitost,protože ono nutně ty peníze potřebuje.Přitom samo léta rozhazuje své peníze plnými hrstmi,neušetří ani korunu.Člověk jen žasne,tohle jsem ho přece neučila.Rodiče zestárnou,jsou nemocní,ale spratka zajímají jen vaše peníze.A když si ho dovolíte kritizovat,je hned uražen a trestá vás tím,že se neozve kolik týdnů.Vy nespíte,budou Vánoce a vy ani nevíte,jestli ho vlastně chcete vůbec vidět.Stojí to za tu cenu,ta léta péče a starostí?