Tabu: je tu někdo, komu byla lhostejná smrt rodiče?

Dnes zemřel významný herec Jiří Krytinář, čest jeho památce! Co psali dřív, tak rodina se od něj odvrátila, tak nevím, jestli Janička, podobně menšího vzrůstu jako on, truchlí nad jeho smrtí. Možná ne a možná se někteří zlí lidé radují, jak tak Šišková.

Mně se jako herec líbil a pro děti hrál skvěle kašpárka a trpaslíky. Jen se asi moc přejídal. Jinak to zlý člověk nebyl, měl jsem ho rád.

Nemohu posoudit jiné...Myslíš, že jiní lidé mívají naprosto harmonické a bezproblémové vztahy se svými matkami? A domníváš se, že kdyby ses chytil na proposici té psycholožky, že si máš své "nedořešené otázky" s matkou "vyříkat" před její smrtí, abys později náhodou psychicky úplně nezkolaboval, že by nenásledovala další placená sezení s danou "odbornicí"? Že by ti následně nebyla ochotna za úplatu (či na náklady zdravotní pojišťovny) "pomoci" v tom projektu konstruktivního "vyříkání si" tvých "nedořešených otázek" s matkou?

Nicméně, pokud se opravdu domníváš, že ta psycholožka v tobě skutečně odhalila nějaké hluboké naprosto nebanální, a potenciálně i do budoucna zraňující vztahové tajemství, tak si ji pro mě za mě kontaktuj a navštěvuj i nadále.

Nicméně z tvých předchozích slov jsem nabyl dojmu, že ses na její špek nechytil. Asi poněkud předčasně.

Psychologové a psychiatři...Nemohu posoudit jiné případy, nicméně tento není uváděný případ, že by mi někdo prodával nějakou představu. Já jsem byl naopak dost překvapen, že to, co já sám jsem považoval za problém, ona odhalila.

jabko, nedá mi to a měl...Psychologové a psychiatři jsou v zásadě stejní jako politici - budou dělat všechno, co je v jejich silách, aby ti prodali představu, že máš vážné problémy. Když se jim to podaří, presentují se ti potom jako ti, kteří ti můžou v řešení těch problémů pomoci. Jelikož však zadarmo ani kuře nehrabe, budeš tuto jejich "pomoc" muset zacálovat buď ty sám, nebo tvoje zdravotní pojišťovna.

Docela by me I zajimalo pro...jabko, nedá mi to a měl bych pár myšlenek.

"Docela by me I zajimalo pro porovnani, jake mate z toho vseho nasledky, jako ted v dospelem zivote? Protoze ja toiho mam tolik ze snad ani nejsem schopna normakniho zivota."

Na toto téma jsem měl určitou kontroverzi s psycholožkou. Jenom pro vysvětlení, byl jsem na konkurzu, kde byla podmínka psychotestů. Výsledky jsme se nedozvěděli, protože jsme nebyli zadavatelé, ale paní doktorka nám "tržně" navrhla, že v soukromé audienci (samozřejmě za peníze) nám ty výsledky sdělí. A tam, mimo jiné, jen tak mezi řečí pronesla, že tam někde vidí nedořešený vztah s matkou.
Když to řekla, tak jsem tzv. sedl na prdel, protože jsem si nebyl vědom, že by se mé odpovědi daly až tak prezentovat. A ona mi tvrdila, že pokud si s matkou ještě za života nesednu a vše si nevyříkáme, tak že po matčině smrti skončím u psychiatra, protože s tím náhrobním kamenem si už nic nevysvětlím.
A tady jsem s ní zásadně nesouhlasil, protože úplně v srdci cítím, že v oakmžiku jejího skonu jí odpustím a bude to pro mě uzavřená kapitola. Samozřejmě, zcela nezapomenu, ale v tomto směru budu bez problémů.

Tak studenou a bezcitnou mrchu jako byla moje matka jsem už v životě nepotkal! Při vzpomínce na ní mě dodnes naskakuje husí kůže a ježí se mě všechny chlupy! Takový bestyje by měli povinně sterilizovat, aby nemohly ubližovat svým dětem!

Bohuzel, at je duvod...ty jsi vdaná a máš rodinu? Ta podpora je myslím hodně důležitá a pokud i tam to nestojí za nic,pak je všechno v háji a člověk spadne ještě níž.

Ale jo, cetla jsem dost....Já si taky prokládám Doktorkou práci na jednom svém projektu. Hezký večer ;)

Ale jo, cetla jsem dost. Chtela jsem se z toho vseho vyhrabat a hledala jak, a kde zacit, a proc a tak. Nemam se kde sverit. Nikdo nevi, znamy, I muj pritel, nikdo. Predstiram ze jsem jina. Tady jsem se dost rozepsala... Mam ted dost cas.

A soulasim, zivot se ma zit v dane chvili, atd. atd. Sedim totiz u pocitace a davam dohromady informace, nutne pro muj dalsi krok, a tim ze obcas mrknu do doktorky, si davam oddych.

Hezky vecer!

Docela by me I zajimalo pro...Nečteš příliš mnoho psychologické literatury? Inteligentní sebereflexe je sice v životě potřebná, ale nic se nemá přehánět. Někdy je lepší věnovat čas a energii životu jako takovému, a nikoli jenom pořád reflexi života. Život je totiž krátký, a pokud bychom měli každý nepatrný životní krůček pečlivě plánovat nebo zevrubně zpětně analyzovat, moc daleko bychom asi nedošli.

Docela by me I zajimalo pro porovnani, jake mate z toho vseho nasledky, jako ted v dospelem zivote? Protoze ja toiho mam tolik ze snad ani nejsem schopna normakniho zivota.

Pro ukazku:

- ohromny strach, kdyz si potrebuju o neco rict, vetsinou nadrizenemu. I prkotina, jako "muzete mi znovu vysvetlit to a to, nepochopila jsem uplne", "mohla bych prosim vedet v kolik hodin potrebujete to a to?", A NEJHORSI JE "prominte ale dal jste mi praci navic, kterou nezvladnu a nemate praco mi davit ci prace", nebo "tuto praci navic udelam, ale chci za to zvyseni platu". Proste normalni veci, ktere jsem se jakztakz nauzila, ted v 50ti. Byvaly casy, kdy jsem radeji PODALA VYPOVED.

- postavit se pred ostatni, a neco jim nakazat. Rekneme jste v kolektivu kde se musi neco odhlasoivat a vy musite vsem rict aby zmlkli a prestali blbnout, a hlkavne kdyz musite trvat na tichu a ukaznenosti. Tak to je pro me samozrejme mimo. Dovedu to, ale smeuju se u toho, a autorita je v haji.

- neschopnost prijmout pochvalu. Pokud me nekdo chvali, rozpaky jak blazen. Pokud me chvali delsi dobu a pred ostatnimi, vyhrknou mi slzy. Trapne a pravdive.

- neschopnost rozpoznat ze jste ve spatne situaci. Kdy po vas nekdo neco neustale chce,a ukecava vas, vyzdime, pomluvi, zacne rozkazovat a zachazet s vami jako s rohozkou. V zivote jsem si vsimla, ze ano, prijdu na to, ale tak pozde! U ostatnich normalnich lidi vim ze jejich "radar" vi hned. Ja ne, ja jsem jak trouba. Absolutne me to nici, a bud se stahnu do izolovanosti na nejakou dobu, tak na par mesicu, anebo jsem agresivni. Nejhorsi je kdyz si toho vsimne nekdo z okoli, partner/ka, no a samozrejme nedejboze kdyz na to prijde ten rodic!!!

- proste vselijake tajnuskarstvi, vyhybavost, neschopnost projevit emoce, nevyrovnanost, nemoznost si udzet vztah, precitlivelost, bojacnost, lhani, naladovost.

Ufff... Jak rikam, asi osud. Moemntalne si hledam praci, samozrejme neco kde budu "schovana" jak myska.

Bohuzel, at je duvod jakykoliv a at je ten rodic nazivu nebo ne, jedno je jiste. To ze to mate dozivotne v sobe.

A co s tim?

Ja sama si toho nevsimam, srovnala jsem se s tim, I kdyz z toho byla asi 4 leta deprese. Pak to pomalu pominulo, a zivot jde dal... ze? Bohuzel, to by bylo moc pekne, ale treba u mne tomu tak neni. Zrovna vcera jsem byla na svatbe. Ta nevesta, jak se neustale drzela maminky, obe mely radost, mama byla ocividne pysna, a ta dcera taky. Ten kdo na tom je jako ja, vim co myslim. Napriklad to sebevedomi! Ja se nikdy nikde ukazovat a zarit stestim nemohla, to bylo zakazany. Kdyz uz se mi opravdu neco v zivote povedlo , tak jsem to snad I radsi zatajila. Clovek se jen teteil radosti, a sam, nez se zminit doma. Protoze nedejboze kdyz je jeden stastny - hned dostane pres prsty! A ono se vzdycky neco najde.

To same kdyz jdu po ulici, mama s dcerou, jdou spolu po chodniku a povidaji si... vzdycky se zasnim. Anebo si vzpomenu na chvile kdy se "muselo do mesta", a nakupo potrebych veci (kdyz jsem byla mlada), nasrany vyraz, ze stojim penize, a usmevy ostatnim jak je to skvela mamca. Doma pak nezajem, pozdeji vycitky co se muselo nakoupit. Pritom jsem zase takova princezna nebyla!! I kdyz byly chvile okazalosti (prvni kozisek, na miru site saty apod.), a ty snad taky byly jen aby okoli videlo.

Je toho tolik... Nevim obcas co s tim. Rozum vsechno uz davno vysvetli, I to srdce se tak nejak vyrovnalo. Jsou horsi veci, ano , svet je hroznej, a ja dost procestovala a videla jak ziji nekteri jinde, takze to se neda srovnavat.

Ale fakt to obcas dost zaboli... asi je to osud.

Marně si lámu hlavu, proč...Zastavil kariéru- jak to, to spíš bývá, když přijde 1. dítě a to prý tvá máti milovala. Důvod byl tedy možná i jiný. Taky to znám, já jsem tedy prvorozená, o kariéře mojí mámy nemůže být řeč, prodavačka- dělnice. Prostě to nechápu a nikdy bych si nemohla ani představit takhle se chovat se svým dětem (nebo i jakýmkoliv jiným). Prostě některé matky, ale i otcové, by si ani děti pořizovat neměli.

Nikdy jí to nedokážu odpustit!

Marně si lámu hlavu, proč mě má matka od malinka tak krutě a strašně nenáviděla. Měl jsem staršího bratra, kterého bezmezně milovala přesto, že to byl křivák. Jak mě to asi jako dítě bolelo, když se s ním mazlila a jak jsem se přiblížil a chtěl také aspoň pohlazení, sprostě mě od sebe odehnala.Zalezl jsem vždy někam, většinou pod šicí stroj nebo někam do koutečku a jen tiše plakal.Ať jsem dělal co chtěl, nikdy její vztah ke mě se nezlepšil. Ve 23 rokách bratr zahynul a zůstal jsem sám.Myslel jsem, že se vztah matky ke mě změní protože byla ne mě závislá ale přepočítal jsem se.Bratra si z idealizovala a já byl zase jen dobrej přines, udělej a podobně. Něco jsem se dozvěděl od cizích, že jsem svým příchodem jí překazil karieru a proto ta nenávist. Dnes je již po smrti a mohu říci, že jsem si akorát oddechl.Jediné co mě po ní zbylo, že když zaslechnu některé dítě říci ,,Maminko" tak mě akorát přeběhne mráz po zádech! Doufám, že se aspoň dodnes smaží v očistci za své chování ke mě!

Pred dvema a pul roku mi umrel otec. Meli jsme komplikovany vztah od malicka, kdy vinou babicky, ktera nas deti proti nemu stvala, jsem k nemu nemela zadny blizky vztah, naopak, v obdobi puberty jsem s nim nekolik let ani nemluvila, normalne jsem se ignorovali. Pak, a to jen proto, ze na me nalehala mamka, tak jsem se s nim "usmirila", tedy zacali jsme komunikovat, ale nejak rada jsem ho nemela. Pak nahle zemrel (50 let), a ja doted necitim nic. Respektive citim, lituju, ze umrel tak brzo, protoze ve vysledku to byl hodny clovek a zivot fakt nemel lehky, lituju ho, ze nema radost z vnoucat, a ze nemuze byt s rodinou, ale pro me osobne to zadna velka ztrata neni.

Nemuzu si pomoct,muj zivot to nijak neovlivnilo, nechci rict, ze by mi to bylo jedno - viz. litost vyse, ale proste konkretne pro mou osobu je irelevantni, jestli tady je nebo ne. Coz ej samozrejme hrozne, ael co mam asi tak delat.

měl jsem poměrně dobrý...Samozřejmě, při úmrtí ve vysokém věku, to racionální člověk bere jako zcela zákonitou věc. Všichni jsme smrtelní. Navíc pokud má člověk před smrtí opravdu závažné a chronické problémy, které snižují kvalitu života, tak to bere i jako vykoupení.

že by ho to vůbec nezajímalo.

Hanysi!Zaloz si vlastni...Mladá paní, nesmíte všude vidět Hanyse. Někdo má také jméno Hans či Honza. Někdo nemá 100 jmen, jak Vám právě Hanys vysvětlil na Milenkách.
Co ten syn, ví to?

měl jsem poměrně dobrý vztah s rodiči, ale když jednomu bylo 96 a druhému 89, tak jejich úmrtí člověk bere jako vykoupení, jejich vykoupení, nebudu popisovat neduhy ani jejich nálady, ale jedním slovem stálo to za h., když je vám 50 let pořád se vás ptá každý den ,, zamknul jsi" nebo proč nemáš čepici, tak bych z chutí cosi řekl, ale bral jsem to z humerem tak jako všechno i jejich smrt, nač se tím babrat a vynášet soudy. O to víc mne serou ti nenažraní synovci, neteře, pakáž co se nikdy nesnažila, měli všeho dost ale nejraději by vám odnesli i mokrej ručník.