TOKOFOBIE

a strašně mi vadí neustálé poučování, že to nic není, že až si to zkusíš, uznáš, že se to dá přežít, že to za to stojí... že s děckem v náručí na všechno zapomeneš... já se naopak bojím, že kdyby mi někdo něco takového kvůli tomu dítěti udělal, že bych to tomu dítěti dávala za vinu, že bych ho kvůli těm doktorům neměla ráda.

Názory lidí, kteří se snaží situaci polehčit a uklidnit s tím, že se to nakonec dá zvládnout a že pak bude všechno ok mi prozrazují jediné - autorky nemůžou být tokofobičky...

Viděla jsem ty videa - a vlastně ještě dřív než dnes, už dřív jsem chtěla vědět, co je to ta episiotomie - a musím říct, že hlavně u toho klešťového, kde paní skučí, ale ani se nehne mi bylo skutečně zle - hukot v uších, bušící srdce, třepající se studené ruce, pocit bezmoci a pláče... pane bože, vždyt to je úplně nelidské jednání! jak to někomu může připadat ok?! a ta doktorka se u toho ještě smála... no je mi z toho fakt hodně zle.

A moc mi vadí, že v česku nemůže žena episiotomii na vlastní riziko odmítnout - nebo může?
Já bych totiž klidně riskla (a i unesla), kdybych se natrhla sama. Protože to by byla má vůle a neudělal by mi to žádný sadista, který se u toho ještě myslí, že mu jsem vděčná a že je pro mě bůh... to mi na těch porodnících fakt vadí - mzračí ženy, libují si v takových hrůzách a ještě si připadají jako frajeři, protože přivedli na svět nový život. Přitom jim nenáleží žádná sláva-ta náleží té ženě, která se pro to musela tak nelidsky obětovat! Ale porodník je ten, komu všichni vděčně děkují... je mi z toho zle.

ale bude se mi žít o něco líp, když vím, že nejsem sama. Bojím se ale, že doktoři tuto fobii nijak uznávat nebudou a jen se mi vysmějí - a pak podle libosti zmasakrujou. No - vlastně asi ne, neumím si představit, že bych se někdy dostala až k porodu...

Teda - já jsem jako v Jiříkově vidění... a to jsem si vždycky myslela, že jen já jsem ta divná holka, které připadá porod jako něco natolik hnusného, že kvůli němu samotnému se vyplatí nemít děti. Nevím, jestli sem Pepina ještě někdy zajde - asi už po těch letech ne, ale u jejích reakcí jsem přemýšlela, jestli jsem to náhodou nepsala já. To je tak výstižné!!! (A hlavně odvážné) Já sama třeba vnímám nástřih jako něco odporného, hnusného, protože mi to přijde jako zprznění mého těla, jako znásilnění... a opravdu se tím nechci dotknout nikoho, nedej bože někoho, kdo třeba znásilněn byl. Ale můj mozek prostě vysílá signály, že jakmile převezme nad porodem vládu doktor a chytne ty nůžky - tak ubližuje té ženě. A na řeči, že je to pro její dobro jsem silně alergická. Podvědomě to cítím jakoby ten člověk měl zákeřnou radost z toho, že může ženu poznamenat, rozpárat, zneuctít. A nejde mi ani tak o tu bolest (jak tu někdo psal, že to ani není cítit...) jde mi o ty následky. Že bych se cítila špinavá, použitá... a že bych byla "kus hadru" nebo "flák masa".
Bohužel patřím do skupiny tokofobiček, které by jednou chtěly děti... a jako jediná možnost se mi jeví podplatit pracoviště, abych tam mohla porodit bez jakýchkoli intervencí, aby na mě nikdo nesahal a neříkal mi, co mám dělat. Nejlepší by bylo nestihnout odjet do nemocnice a porodit doma... Než do sebe nechat píchat a stříhat si hráz-násilně, tak to radši císařský řez, o kterém si sama rozhodnu a nebudu nic vědět.
Nechápu proč tolik lidí episiotomii zlehčuje... podle mě musí navždy zničit vagínu a já bych ji ještě ráda pár desetiletí aktivně využívala. Navíc v dnešní době-nevyhovuje ti partnerka? Vyměň ji!-bych se bála, že kvůli tomu přijdu i o partnera - ne kvůli tomu, že budu mít sešitou hráz, ale protože mi bude sex nepříjemný a taky se bojím následného bloku - jak už jsem psala, připadá mi to jako provedené násilí na ženě, jako zprznění.

Jen ještě dodám, že psychiatr, psycholog ani kineziologie nebyli k ničemu. A to jsem se toho chtěla zbavit jen kvůli těhotné nejlepší kamarádce. Se kterou teprve po roce a půl od "tamtoho" navazuju znovu pomaličku kontakt...
Je to peklo.

Já mám v tomhle štěstí v neštěstí, příroda je ke mně milosrdná. Prakticky od puberty vím, že vlastní děti nechci. Nic mi to neříká. Tokofobie se u mě v plné síle projevila, až když byla těhotná moje sestra (to mi bylo už třicet). Teď každým dnem přiletí vrána a k synovci přibude neteř. Jsem z toho tak v pr..., že jsem si vzala i dovolenou, v práci to nezvládám. Ovšem synovce zbožnuju, sice to trvalo skoro dva roky, než jsem se zbavila nepříjemných pocitů, ale teď ho mám moc ráda. Na neteř se netěším ani trochu, i když se budu snažit, ona za to přece nemůže. A časem se to zase nějak poddá.
Jen by mě zajímalo, jestli a jak souvisí moje tokofobie s tím, že děti prostě nechci.

Rodila jsem 2 a jsem štastná že se mě to povedlo normální cestou.Já jsem zase měla strach z toho že se něco stane a budu muset na císaře.Tomu se bráním zuby nehty.Když jsem šla poprvé rodit tak vedle mě ležela po císaři holčina byla 4 dny uplně hotová.A já sem po porodu za 2h lítala po nemocnici jako čamrda.

Holky, jeden přirozený porod mám za sebou, dcera je úúúúžasná,ale já další dítě bez císaře mít prostě nebudu, něco se ve mě bloklo a hotovo, je to šílený pocit,a le rodit normálně? UŽ NIKDY!!!

Jsem opravdu upřímně ráda, že v tom nejsem sama. Já už se pomalu a jistě dostávám do té fáze, kdy všichni ostatní, jen my dítě nemáme. Ty otázky,pohledy na nás , proč ne, a nejsme neplodní nebo Bůhvíco... ... nemůžu slyšet (poznámka, je mi ještě dost pod 30 let). Popadá mě úzkost. Nejde to popsat. Je to opravdu psychická porucha se vším co k ní patří. K těhotné ženě přihlížím jako na ženu, která bude brzy velmi trpět (při porodu), a celkově těhotenství vnímám často tak zvláštně - spíše jako utrpení, překázka, omezování. Je mi to moc líto a často propadám velkým depresím a úzkostem kvůli této poruše. O pychologovi jsem uvažovala, dokonce jsem měla jednou příležitost, ale odvaha mi to nedovolí - stydím se za to!! Dále nevěřím, že by mi psycholog pomohl, jsem v tom velmi silně skeptická. Mám to v hlavě a nejde to ven a myslím, že jen tak nepůjde. Závidím mužům, že nemusí rodit, strašně moc!!! Mohla bych o tom psát a psát, ... ale na závěr mám jedno pozitivum. Mám manžela, který mě chápu a s kterým své problémy sdílím. Jsem za to moc vděčná a jiného bych si už kvůli tomu asi nevzala :-), netlačí na mě a on ví, že ani nemůže. Vážně uvažuji o císařském řezu. Myslíte, že je to řešení,..? .... dítě bych do budoucna chtěla (chtěli bychom).

Veru,

no mě to teda nevyprchalo :) a nemyslím, že by to někdy vyprchat chtělo nebo mělo. Stačí si zaplatit císaře.
Jinak spíš jde o to, jestli ty děti opravdu chceš, nebo bys je měla jenom kvůli příteli. To by taky nebylo vůči těm dětem moc fér, mít matku, která je vlastně vůbec nechce.

Ahoj o porodu dlouhé roky...Ahoj!Mám ten samý problém...Zatím mám ještě čas vše odkládat, ale říkám si, co s tím až všichni ostatní budou mít děti a já budu jediná kdo ne a čas na odkládání už taky nebude, přítel se na mě pravděpodobně vyprdne protože děti chce. Každý den nad tím přemýšlím, jak se s tím vyrovnat a myslím že ani psycholog nepomůže. Celý ten proces mateřství,porod a těhotenství mi přijde když to přeženu až nechutný.Někdy si říkám proč sem se nenarodila jako chlap, nemusela bych tohle řešit, ale nadruhou stranu jsem strašně ráda ženská!! :) Jak říkám ještě mám čas tohle řešit ale co pak až ten čas "vyprchne"?

Ahoj o porodu dlouhé roky...Martino, vypadá to, že nemáš s narozením dítěte spojenou žádnou pozitivní emoci, jen strach, hrůzu, hnus, stud.

Nabízí se otázka, proč mít děti, proč tohle tak složitě překonávat. Jen kvůli ostatním?

Jsou chlapi co nechtějí děti (a to jim nic z výše jmenovaného nehrozí) a nikdo jim to nezazlívá. prostě nemají děti.

proč bys nemohla učinit stejné rozhodnutí.
Zjevně bys tím plnila jen přání někoho druhého a sama trpěla. to není dobré pro tebe ani pro to dítě.

Není nutné dítě mít. Ne za každou cenu.
Držím pěsti, aby sis to dokázala prosadit, aby Tvé pocity pro tebe byly důležité a nemusela jsi pořád jen vyhovovat druhým...

Ahoj o porodu dlouhé roky nemůžu slyšet ani slovo.Vždy jsem si myslela že nějak vybočuji a jsem se svým problémem sama,protože všichni co měli miminko a nebo se na založení rodiny chystali byly velmi nadšení a šťastní.Jsem ráda,i když to mé problémy zatím neřeší,že jsem našla tyto informace o tokofóbie,protože aspoň vím, že nejsem sama,kdo se těhotenství a porodu tak bojí,že bych raději volila bezdětnost.Zatím to moc řešit nemusím,ale co až mi bude 40 a víc?Budu se proklínat,že jsem včas neměla děti a na stará kolena zůstanu sama?A s kým mám své problémy řešit,aby mě někdo pochopil a podpořil?Souhlasím s názorem,že když si budu s psychologem o tom povídat,nutně mi to nemusí pomoct.A jak mi pomůže psycholog-muž co nikdy nerodil a rodit nebude?Tuto fóbii u mě vytvořila má matky,když mi v dětství vyprávěla o porodu jako o nejtěžším,nejbolestivějším zážitku svého života s dodatkem:taky tě to čeká.
Bojím se snad naprosto všeho.Až mi poroste břicho,až ve mě poroste dítě,které v podstatě v mém těle parazituje,protože jinak to nejde,bolestivého porodu a výchovy dítěte,jek moc to ovlivní můj momentálně spokojený život.
Doufám,že tento blok, který mám ve své hlavě překonám a budu žít spokojený život bez depresivních vzpomínek na porod.Vždyť se říká,že těhotenství je nejkrásnější období v životě budoucí maminky a i porod by se měl brát jinak,protože přivádíme na svět nový život. A jestli to moje hlava nebude chtít brát, tak si nechám napsat antidepresiva.

No mám to samé co Vy, ale navíc jsem k tomu ještě těhotná. A přítel chce k porodu se mnou a já se strašně stydím. Vlastně úplně to nejhorší je stud...... nejraději bych porodila někde sama, stranou od lidí, kdy bych měla po ruce pomoc, ale jenom na zavolání. A taky by na mě nemuseli svítit ostrým světlem. No. Jenom doufám, že jim tam neumřu....

Arniko,

bohužel nemáš pravdu. U porodu samotného se nedá předpovědět vůbec nic a u českého nemocničního personálu už vůbec ne. Nemůžeš nikomu tohle tvrdit, protože to nevíš nikdy na sto procent, tudíž je to jen takové tvoje zbožné přání.
Tvoje strašení císařem je taky nesmyslné. Většina žen s ním žádné problémy taky nemá, pokud je ale plánovaný a ne dělaný za pět minut dvanáct. Už jsem zažila dvě břišní operace, tak vím, jak to vypadá.
Dítě ještě dlouho plánovat nebudu, ale vím jistě, že chci celé těhotenství být v soukromé péči. Radši si zaplatím, než bych takovou důležitou věc svěřila nějakým špatně vyspaným pitomcům, pro které bych byla jen další kus masa. Brrrr. Ne každý má splachovací povahu a snese cokoliv.

Neboj se, opravdu to zvládněš. Nic předem jsem o porodu nevěděla, personál se chová normálně, nemůže si dovolit nějaké špatné chování a trauma mít nebudeš, dítě to všechno spraví- taková je příroda. Císařský řez je operace pod narkózou, špatné následné hojení, jizva, bolesti po porodu, možnost embolie. neblbněte, holky, moc o tom nepřemýšlejte, to vydržíte.

Arniko,

to je fajn, že ty máš dobrou zkušenost. Bohužel většina žen má ale zkušenosti hrozné, buďto trauma z bolesti či hnusného chování personálu či trauma tělesné. Takže ten strach považuji za oprávněný a jediný způsob, jak se všem těmhle komplikacím vyhnout je opravdu CŘ.

Woody,

"Hlavně se dříve přes veškeré riziko ženy rození nevyhýbaly. Ani před třiceti lety ne."
a nebylo to proto, že neexistovala žádná antikoncepce a tím pádem se jaksi porodu nedalo vyhnout,pokud jsi teda nebyla jeptiška?

"To až teď je módou nechat si dítě v narkóze vyndat,"
Je to snad tvoje břicho? Co je ti vlastně po cizích břichách?

"ačkoliv právě teď je rození bezpečnější než kdy jindy. Přitom ty tvrdíš, že ten strach je přiměřený, tak proč s klesajícím rizikem taky neklesá?"
Ano, riziko smrti je o hodně menší, ale riziko, že se budeš celý život počůrávat není. Ani riziko nulového sexuálního života a tudíž rozvodu není menší. Ani riziko toho, že budeš budeš mít dokonce života špatný vztah k dítěti kvůli prodělané bolesti, které ti dítě bude připomínat. Bohužel se o tomhle fenoménu moc nemluví, ale mnoha lidem to zničilo život.

Mám 3 děti a nejsem žádná necita, ale to, čeho se tady bojíte, je neopodstatnělé a dobře živené bulvárem a všelijakýma historkama. Bolí to, ale je to tupá, snesitelná bolest. Ani jsem neřvala. A rozřízlý kousek tkáně jsem necítila. Byla to jen a jen velká úleva. Stehy šly pryš 5. den, to jsem už byla dávno doma, seděla jsem hned druhý den. nebyl to sice konfotrt, ale šlo to.

K těm modlitbám. Lidé se dřívě neustále modlili za přežití. Zemřít třeba na obyčejnou chřipku nebylo nic neobvyklého. Smrt a umírání byly všudypřítomné - třeba tance umrlců, pravidelné zádušní mše, svátky mrtvých .... I na vytržení zubu (a následnou infekci) se umíralo.

Že se nastávající matky bály i těšily je známé z literatury (např. Jane Austenová).

Hlavně se dříve přes veškeré riziko ženy rození nevyhýbaly. Ani před třiceti lety ne. To až teď je módou nechat si dítě v narkóze vyndat, ačkoliv právě teď je rození bezpečnější než kdy jindy. Přitom ty tvrdíš, že ten strach je přiměřený, tak proč s klesajícím rizikem taky neklesá?

A konečně čemu nerozumíš slovech "předem jsme se společně shodli"? A proč by mě žena měla vykopnout? Za to že obdivuju a podporuju její odvahu? Proto jsem si jí bral, že je to silná ženská. Takovou jsem chtěl a taková vždycky byla. Kdysi před lety, dávno před těhotenstvím a porodem, sletěla na jednom našem výletě s kola. A protože byla rozjetá, několik metrů ještě jela holýma kolenama po štěrku. Když zabrzdila, jenom na mně spiklenecky mrkla, jako správná frajerka. A já jí obdivoval. Jsem snad proto sadista? Přeješ ty si za chlapa ufňukánka?

woody,

jo a od přírody taky bylo zařízené, že každá desátá bez moderní medicíny umřela. Proto bylo tolik vdovců. A to nemluvím o mrtvých dětech. Nevím, jak víš, že se na porody těšily, když existovaly speciální modlitby pro těhotné. A modlí se tam hlavně, aby to přežily. Tak neplácej něco, o čem máš jenom povšechné znalosti. Příroda je akorát zařízená tak, aby přežil druh, jedinec ji nezajímá. Člověk jako druh totiž chodí po dvou nohách a tím se mu změnila pánev. Proto je u lidí porod mnohem komplikovanější než u jiných. Navíc má lidské mládě velkou hlavu, protože člověk je inteligentnější než jiný savci.

Nechci komentovat tvojí ženu a její důvody k hrdinství, ale já bych muže, který by mi zakazoval epidurál a chtěl by, abych trpěla, vykopla. Je to hnus a sadismus, velebnosti.

Nesouhlas. Nikdo netvrdí, že je to procházka růžovým sadem. Nebráním se ani tvrzení, že chlap v životě takovou bolest neprodělá. Někde jsem dokonce četl, že by jí pravděpodobně nepřežil. Ale ženská je na to dělaná. Je to tak od přírody, že žena rodí. Samozřejmě, že může mít strach. Ale když se bojí tak, že odmítá rodit, tak to je patologický strach. Dřív porod bolel mnohem víc, když nebyl epidurál, nebo moderní prášky proti bolesti. A stačilo, aby dítě bylo větší a ženskou pořádně natrhlo a nemusela to přežít. Přesto ženy rodily a těšily se na to.

A jako otec musím dodat speciálně pro Pepinu: Moje žena taky ani necekla. A epidurál neměla, protože jsme se předem společně shodli, že to nepřipadá do úvahy. Ale nemá to nic společnýho se strachem, co si o ní řeknou. Prostě je už od přírody statečná. Povahou je to ženská bojovnice a na bolest reaguje odvahou. Taková byla vždycky a já na ní jsem hrdý!